Dva muži německé pohraniční stráže a celník vyšli z dřevěné boudy do chladného březnového odpoledne k hraniční závoře.
Padesát chlapů, většina z nich s očima černýma od uhlí z nedaleké šachty Anselm, se poslušně postavilo do fronty u nové, dřevěné budovy německé celnice. Všichni už považovali kontrolu před deset let starým, železným mostem přes řeku Odru za rutinní věc, jako by tady byla odjakživa.
Ano, před čtvrt stoletím tady také stála celnice. Jen místo rudé vlajky s hákovým křížem v bílém poli zde vlála vlajka Německého císařství na straně jedné, na straně druhé pak zlatočerná vlajka Rakouska-Uherska. To byl ovšem březen roku 1914. Nedlouho poté začala válka, které se začalo říkat Velká, později Světová válka a dnes ji známe pod pojmem První světová válka. Když skončila, zmizely hraniční závory na obou stranách řeky a havíři z nedaleké šachty Anselm bez zbytečných zdržení směřovali do Přívozu a centra Moravské Ostravy. Obě strany řeky se ocitly v Československé republice a hraničních kontrol tak nebylo potřeba.
Vše se změnilo po 1. říjnu 1938, severozápadní strana mostu, spolu s celým Hlučínskem, připadla podle závěrů Mnichovské dohody Velkoněmecké říši. Na obou stranách mostu opět vyrostly celnice a závory z obou stran zdržovaly havíře na jejich cestě do práce a zpět. Věděl vůbec některý z nich, že jméno šachty, která jim dávala práci, dal dolu Žid Salomon Mayer Rothschild, který jej koupil v roce 1843 a přejmenoval na Anselm na počest svého syna?
Fronta chlapů ze šichty se pomalu posunovala, němečtí celníci a umounění chlapi se stejně všichni od vidění znali, nebylo třeba zbytečných prohlídek. Co by asi tak umounění chlapi ve svých brašnách pašovali? Ráno při cestě na šichtu v nich měli bandasky s černou kávou a hrubý chleba se špekem, na cestě zpět by mohli pašovat leda tak kilo uhlí. Dnes ale bylo cosi jiné.
Celníci byli viditelně nervózní.
Adolf vnímal podvědomě, že se něco změnilo. Cosi bylo jinak. Všimnul si nezvykle velkého počtu vozidel Wehrmachtu u křižovatky na Hlučín, ale nevěnoval tomu pozornost, považoval to za reakci na poslední vývoj na Slovensku, které se chtělo odtrhnout od českých zemí.
Ve vzduchu viselo divné napětí. Na pár chlapů před ním se celníci rozkřikli, většinou kvůli maličkostem. Adolf tomu nerozuměl. Ještě před půl rokem tady nikdo nic neřešil. Vždyť byli sousedé. Mnohé z nich znal, ještě když jako malý kluk na kole jezdil tátovi pro svačinu na druhou stranu řeky.
To už bylo dávno, i když uplynulo jen pár měsíců od doby, kdy na obou stranách mostu žádná hraniční závora nebyla. Je neuvěřitelné, jak rychle se může situace úplně vymknout ze starých, dobrých kolejí...
Zamyšleně se dostal až k celníkovi a podal mu průkaz. Úředník si jej prohlédnul, ale místo, aby jej vrátil zpět, jako obvykle, zařval.
„Heitzmann! Adolf Heitzmann?! Bist du Jude?“ Adolf zůstal stát jako opařený. Nikdy se ho na to nikdo neptal a už vůbec ne tady při cestě do práce a zpět.
„Ano, provedl jsem něco?“ podíval se nechápavě na německého celníka.
„Tak Žid a jezdí si do Altreichu do práce. Kdo to kdy viděl?“ zasmál se jízlivě. „Kdepak pracuje ten náš Žid?“ zeptal se posměšně.
„Tady pod Landekem na šachtě Anselm, v účetním oddělení,“ hlesnul Adolf.
Celník dal ruce v bok a posměšně vykřiknul: “No to jsme si mohli myslet, že práce, opravdová hornická práce, Židovi nevoní!“
Několik chlapů s černýma očima se zasmálo, dva pohraničníci též. I Adolf se smutně pousmál.
„Co se mi směješ, ty židovské prase?“ změnil se celník z bodrého strýce na bestii v uniformě, chytil Adolfa za límec kabátu a odvlékl jej stranou za roh celnice tam, kde byli mimo dohled chlapů z fronty.
Chytil Adolfa pod krkem a potichu mu povídá: „Posluchej, cype!“ celníkova arogance byla náhle pryč.
„Dneska žadne pivo Na Spolku, rozumiš? Podivej se na mě, chuju, když s tebu mluvim!“
Adolf překvapeně pohlédnul celníkovi do očí.
„Pudeš hnedka za tatu a řekneš mu, aby všecky koruny z učtu v Živnobance vyměnil na marky, rozumiš? Všechny!“
„Jak vite, že ma tata učet v Živnobance?“ nechápal Adolf, co se děje.
„Kurva ja tě zabiju, cype. Zopakuj mi, co sem ti fčil řikal! Ještě dneska musí tata vyměnit všecky koruny na marky, ja? Že mu to vzkazuje Helmut z Ludgeřovic“ šeptal mu durazně celnik.
„Ja, všecky koruny na marky... ale proč?“ nechápal Adolf.
„Ja ti dam uplatky, ty kurvo židovska!“ vykřiknul celnik a nakopnul Adolfa tak, až se rozplacnul o zmrzlou zem. Pár silných chlapů, keři už byli na druhé straně závory, se otočilo, nikdo však neřekl ani slovo.
„To už na mě nikdy nezkušaj, bo ti ten ausweiss přiště zabavim a budeš mět po robotě v rajchu, jako že se Helmut jmenuju! Dobře si to zapamatuj, cype! HELMUT! Zeber se ty papiry a tahni, židovska svině!“ hodil průkaz na zem a s odporem si odplivnul.
„Dobře si mu to řeknul, Helmut,“ uznale pokyval hlavou druhý chlap v uniformě a uznale poklepal kolegovi na rameno. Dost se na nas už napasly, pijavice židovske. Však vudce už s nima udělá ordnung aji na druhé straně řeky. Pojď a zrob kafe, od vody ide žimno,“ odfrknul a zmizel v utrobach celnice.
„Že tys mu to řeknul, Helmut?“ zeptal se polohlasem druhý úředník. „Neměl bys tak riskovat kvůli Židovi. Nestoji to za to...“
(celník a pohraničník českého původu, ale žijící na špatné, hlučínské straně řeky, byli zanedlouho propuštěni, protože na mostě přes řeku Odru byl opět obnoven bezcelní prostor. O tři roky později byli jako občané Altreichu povolání do Wehrmachtu a přiděleni na břeh Lamanšského průlivu, kde střežili Atlantický val. Zahynuli dne 6. června 1944 při vylodění spojenců na pláži Omaha. Mimochodem, jejich smrt je zachycena v desetisekundovém záběru režisér Spielberg ve filmu Zachraňte vojína Ryana).
Mladý Adolf ještě chvíli přemýšlel, co to mělo všechno znamenat, ale pak rychle přešel na česko-slovenskou stranu a přes Černý potok spěchal kamsi do centra začouzené březnové Ostravy.
Okolo 15 hodiny sdělil otci vše, co se na mostu odehrálo. Ten zprvu nevěřícně poslouchal a poté, co si nechal vše odvyprávět ještě jednou, vyskočil, chvatně se obléknul a zmizel v ulicích Ostravy, na kterou se začal snášet nepříjemný mokrý sníh, který už v polovině března nikdo nečekal.
Ani otec, ani syn netušili, že téhož dne zasedal v Bratislavě slovenský parlament, který se krátce po poledni usnesl na vyhlášení nezávislosti a ustanovení první samostatné Slovenské republiky v historii.
Ani jeden z nich netušil, že dopoledne se vrátil ze své dovolené v San Remu Hermann Göring, kterého urgentně povolal vůdce, aby mu sdělil, že vydal Wehrmachtu rozkaz útoku na české země na 15. března v 6:00 ráno.
Ani jeden z nich netušil, že po čtvrté hodině odpolední vyjel z pražského hlavního nádraží zvláštní vlak s prezidentem Česko-Slovenska Emilem Háchou, který měl v plánu dohodnout pro české země podobný status, jaký den předtím dojednal s vůdcem šéf slovenského parlamentu Tiso. Netušil, že vůdce nic podobného nemá v úmyslu.
Ani jeden z nich netušil že hodinu po odjezdu vlaku s prezidentem odstartovalo z pražského ruzyňského letiště letadlo, na jehož palubě byl šéf rozvědky plk. František Moravec, jedenáct dalších zpravodajců česko-slovenské tajné služby a s nimi nejdůležitější dokumenty pražského archívu, včetně kontaktů na agenty, působící v Německu, kteří měli pro další činnost klíčový význam.. Jejich cílem byl Londýn. Jejich informace od agentů v německém sicherheitsdienstu o plánovaném obsazení českých zemí byly přesné. Ani vláda, ani prezident jim ovšem nevěřili.
Jejich letadlo bylo ještě nad územím německé říše, když v 17:30 otevřel Helmut z Ludgeřovic hraniční závoru a německá branná moc vstoupila bez vyhlášení války na stále ještě Česko-Slovenské území. Pro vůdce bylo průmyslové Ostravsko klíčovým územím, protože o uhelné doly a Vítkovické železárny měl mimořádný zájem. Poslal zde vojsko o den dříve než do zbytku Česko-Slovenska, protože se obával podobné akce ze strany Polska, jehož hranice po polské okupaci Těšínska v říjnu předchozího roku ležela nedaleko, na východní straně města Ostravy.
Hlavní proud okupantů směřoval od Petřkovic k ostravské radnici. Další kolony přijížděly po mostech z Koblova, ze Svinova a z Polanky. V 18:40 Leibstandarte SS Adolf Hitler obsadila Moravskou Ostravu a bezpečnostní policie ihned zahájila zatýkání československých „spiklenců“, Židů a komunistických radních.
Adolf Heitzmann starší své peníze vyměnit nestihnul a toho večera se už domů nevrátil. O pár dní později jej našli oběšeného v Komenského sadech. Jestli to bylo na počest císaře, po němž se sady do roku 1919 jmenovaly Kaiser Franz Josef Park, není známo. V té době už československá koruna ztratila svou hodnotu a byla svázána pevným kursem k marce v poměru 1:10. Veškeré úspory v korunách tak ztratily přibližně dvě třetiny své hodnoty.
(Komenského park byl v létě 1942 přejmenován na Reinhard Heydrich Park...)
Židé v Ostravě se ocitli v bezvýchodném postavení. Mnozí z nich utekli na jaře roku 1938 z Vídně před přicházejícím Wehrmachtem. Ti, kteří se uchýlili do oblasti Těšínska, utíkali na podzim roku 1938 před Poláky. Území Moravské Ostravy, úzký cíp země mezi řekami Odra a Ostravice, byly jejich posledním svobodným útočištěm.
Nyní se ocitli v pasti. Kromě Adolfa Heitzmanna st. spáchalo v prvních dnech okupace sebevraždu jen v městě Moravská Ostrava několik desítek osob.
Židům byla prakticky okamžitě zakázána práce ve státní službě, byl jim zakázán vstup do kaváren, restaurací a ze dne na den se z nich staly osoby druhé kategorie s omezenými právy.
Nikdo proti tomu neprotestoval.
PS: Tato kapitola z knihy "Zrnko písku" byla publikována exkluzivně pro čtenaře blogu iDnes se souhlasem vedeni blogu. Další publikované kapitoly najdete zde: "Zrnko pisku"
