Divokym Tatarstanem od Lenina k Haškovi

27. 06. 2019 11:11:11
Leto roku 2018 bylo nadherne. Od Batumi přes Soči až po Stalingrad sem za vic jak dva tydny na obloze nespatřil mrak. Země byla sice vyprahla, ale to nas nezemědělce nezajima.

Buty sem měl šedive od prachu cest a když sem stopem přejižďal přes vesnice, v kerych bočni ulice byly bez asfaltu, zvedala se za nama oblaka prachu.
Prvni opravdovy mrak přišel v okamžiku, kdy mě Mercedes vezl předměstim města Uljanovsk, kdysi Simbirsk a dneska na rozdil od Kujbyševa furt Uljanovsk. Pravě kvuliva takemu jmenu sem toto město samozřejmě nemohl minut. Řidič mi zastavil na panelakovem předměsti pulmilionoveho města u zastavky s hrdym nazvem „Tuchačevskij“. Kdyby to tušil Stalin, kery tu žadnu zastavku nema, tak by ho trefil šlak.

„Kde tu najdu barak sudruha Lenina?“ zeptal sem se prvni dobre ženy na zastavce.
„My tu mame mnoho domu Lenina,“ reagovala netečně.
„No dobře, ale dum, kde se sudruh narodil, je snad enem jeden, ni?“
„Mame tady dum, kde se narodil, muzeum Lenina v domě, kde bydlel a pak tu mame ještě balšoooje muzeum Lenina,“ odpověděla mi rozvažně s dykci zaslužile učitelky ruštiny.

To je tak, když na cestovani porušite zasadu čislo dvě: Nikdy se neptat na cestu baby. To je neduležitějši pravidlo na cestach po zemich byvaleho Sovětskeho svazu hned po zasadě čislo jedna: Nikdy mistnimu lidu neukazujte mapu. Je to zbytečne. Za prve cosik takeho vidi poprve v životě a za druhe stejně nevi, kde to misto, kere hledate, leži. V dobach Sovětskeho Svazu byly mapy falešne, mnoho objektu aji ulic bylo zakreslenych jinde než byly, to kvuli zmateni nepřitela a obyčejny mužik se stejně nedostal ani k take pančovane mapě. Pokud měl někdo mapu, byl to agent imperyalizmu nebo agent KGB.

Typičti představitele dnešnich Velkorusu. Vyfintěni, ve značkovych hadrach, namyšleni. Češi su naštěsti jini.

Když se zeptate chlopa, kaj je vlakove nadraži, tak se zamysli a řekne: „Pudeš tuto ulicu dule tři kilaky, u hospody Na starem Kremlu odbočiš vlevo a až naraziš na řeku, tak vpravo uvidiš nadraži. A pozdrav Kolju v hospodě Na starem Kremlu, řekni, že ho pozdravuje Serjoža, on už bude vědět kery.“

Když se zeptate baby, kaj je vlakove nadraži, tak se zamysli, takym zvlaštnim zpusobem svrašti čelo, čimž aktyvuje centrum emocionalnich pocitu v mozku a řekne: „Pudeš tuto ulicu dule, vlevo aji vpravo budu odbočky, ale ty nesmiš nikde odbočit, ja, furt pudeš dule. Projdeš okolo modreho baraka se zelenu střechu a pak bude taka mirna zatačka doleva. Hned za ňu je po leve straně taka žluta parfumeryja a vpravo je široka asfaltova odbočka do kopca, tak tam prosim tě nechoď. Je to zkratka, ale je delši a je tam horši cesta, tam bys zabludil a hlavně tam furt běha ten pes od Andreja, take velke černe hovado. Tak tam opatrně. Tak ještě raz, ať to nespleteš - tuto ulicu dule, vlevo aji vpravo budu odbočky, ale ty nesmiš nikde odbočit, ja, furt pudeš dule. Projdeš okolo modreho baraka se zelenu střechu a pak bude taka mirna zatačka doleva. Hned za ňu je po leve straně taka žluta parfumeryja a vpravo je široka asfaltova odbočka do kopca. Ty ale teda furt pudeš dule, ja, nikde neodbočuj. Asi po hodině chuze bude křižovatka a na ni hospoda U stareho Kremla. Tak tam nesmiš jit ani rovno, ani doprava a hlavně se nezastavuj uvnitřku, tam je to hrozně nebezpečne, no prostě ty u te hospody odbočiš k řece. K řece nesmiš ani rovno, ani moc doleva, bo tam je taka vyšlapana cestička, musiš enem mirně doleva. Pokud to zrobiš dobře, tak za chvilu budeš u řeky a ztama to je na nadraži kusek. Myslel si autobusove nadraži, že?“
„Ne, vlakove.“
„Ježiš, tak to je uplně někde jinde, tos měl řict dřiv.“
„Ja sem to řikal, že chcu vlakove!“
„Neřikal, chtěl si autobusove!“

* * *
Tuž tak vypada rozdil v komunykaci chlopa a baby. Takže zasada čislo dvě – baby se nikdy neptat na cestu.
Porušovat zasady se nevyplaca. Zatimco mi baba vysvětlovala cestu od rodneho baraka k baraku, kaj byval mlady plešaty sudruh, mrak na obzoru se rychle zvětšil a z oblohy se vyvalily kyble vody. Během sekundy sem byl mokry jak ščur. A na sandalach sem za chvilu měl taku velku kulu, kera se nabalila z prachu vyprahlych cest a zviřecich zbytku. Takhle sem do domu sudruha Lenina nemohl, to by mě hnali!

Promočeny a zablaceny jak legionař před sto rokama sem dorazil do ubytovani s romantyckym nazve Apělsin. Byl to maly hostel za sto korun na noc a vybral sem si ho proto, že v okruhu stovky metru bylo deset restauraci, někere nesly vzrušujici nazvy jako Bohata chata, Syty bazar nebo Nutryčni bar. Nechybělo ani Vepřevo koleno. Bylo jasne, že sem objevil celosvětovy řetězec, kery se otevře všude, kde se chystam přijet.

„Ty vypadaš!“ spraskla ruce děžurna, když mě viděla.
Vychutnal sem si horky čaj s vodku, kery mi připravila na zahřati a sledoval, jak se moje zablacene hadry toči v pračce.
Nazvy restauraci přesně odpovidaly temu, co sem v nich našel. Zda se, že Rusi začali kulinařsky využivat všechna bohatstvi, kere jim všechny narody byvaleho Sovětskeho Svaza přenechaly. Až tady v Uljanovsku budete, nelezte enem do tych muzei furt a navštivte aji tuto kulinařsku uličku, jmenuje se ulice Federace. Z hlavni ulice, kera nese jmeno Karla Marxa do ni projdete ulici Mlečny pereulok a pak už to uvidite. Hospod a baru je na ni vic jak koncem devadesatek na ostravske Stodolni.

Když už člověk v tym Uljanovsku je, tak se prostě temu Leninovu baraku stejně nevyhne. Nečekal sem nic zvlaštniho, bo rusky bolševik byl znamy tym, že všecko co pochazelo z dob před Velku řijnovu, poničil, a to nove, co postavil, bylo škaredě socialistycke. Mimochodem, to velke Muzeum Lenina tady v Simbirsku, tedy Uljanovsku, je obzvlašť odporne. Je lidsky a archytektonycky asi tak přijemne jak betonovy pamatnik v Hrabyni u Opavy. Stavby socialistyckeho brutalismu su fakt čimsik, co nemusim.
Proto mě prostředi domu, v kerem mlady sudruh žil, překvapilo. Nachazalo se v ulici, kera zustala zachovana tak, jak vypadala koncem osumdesatych roku devatenacteho stoleti. Všecko to byly vkusně zrekonstruovane, dřevěne domky. Přijemne misto.

Zadni dvorek domku ředitela Uljanova, kde si mlady Voloďa hraval gorodky

Přijemne až do okamžiku, kdy si člověk uvědomi, že pravě tady proživala svoje mlade roky bolševicka svině zvana Lenin. Jako synkovi bohateho ředitela gymnazia, později povyšeneho na šlechtica se mu určitě nežilo zle. Jeho tata byl Čuvaš (neplest si s čuvačem), jeho mama Židovka po tatovi a povolžska Němka po mamě. Sam mlady Vladimir Iljič byl pokřtěny jako pravoslavny křesťan.
Ani to mu nebranilo, aby rozputal teror a vražděni proti všem, pravoslavnu cirkvu nevyjimaje. Dneska je ve srovnani s Trockym a Stalinem považovany za maleho, hodneho, plešateho dědečka hřibečka, ale byl to pravě on, kdo stal za začatkem hruz, kere se na Rusko sesypaly přesně tak, jak to předpověděl nečesany a nemyty kněz Rasputin.

Napřiklad v roce 1922 vydal Lenin směrnicu pro boj s cirkvi, kde nařidil ukrast věci z kostelu a vyzval k vražděni knězu. V Leninovych instrukcich pro Čeku se možeme dočitat: „Čim větši počet reakčnich knězu a reakčni buržoazie bude zastřelene, tim lip.“ Když se pak objevily protesty proti brutalnimu zachazeni, Lenin poznamenal: „Ať si pejsci buržoazni společnosti poštěkavaji a breči nad utracanim každeho nežaduciho. My kacime velky, stary prales.“

Ale nebojte se, nic takeho v Leninově muzeu nenajdete. Tam su enem připominky jeho krasneho mladi v tomto krasnem povolžskem městě. Snad ještě jeden citat z pozustalosti hodneho dědečka, proslaveneho pod přezdivku Lenin. Ve svojem dopise z roku 1919 po vitězstvi nad Kolčakem piše: ...statkaři a kapitaliste nesu zničeni a nepovažuju se za poražene. Každy rozumny dělnik a rolnik vidi, vi a uvědomuje si, že statkaři a kapitalisti su enem rozprašeni, že se poschovavali, skryli a velmi často se přelakovali "sovětsku kryci" barvu. Mnozi statkaři pronikli do sovětskych hospodařstvi a kapitalisti do ruznych "hlavnich sprav" a "ustředi" i na funkce sovětskych uředniku. Na každem kroku čihaju na chyby sovětske moci a na jeji slabiny, aby ju svrhli, aby dnes pomohli Čechoslovakum a zitra Děnikinovi.

Ano, čim vic sem miřil na severovychod, tym vic přibyvalo mist, kde se dalo narazit na připominky pobytu československych legionařu. Nebyly to enem česke a švejkovske hospody, kere dneska starnucim Rusum asi připominaju jejich pobyt ve vojenskych posadkach Moravy, Slezska a Čech po osumašedesatem. Bohate Povolži bylo v době občanske valky dějištěm mnoha boju. Kdo ovlada Povolži, ovlada přepravu, to si uvědomovali velice dobře mongolske hordy, caršti uřednici, bělogvardějci, bolševici a o par desitek roku později aji narodně socialistycky spojenec Adolf.

Protiruske sankce se vydařily. Rusove musi žrat nakladane mořske mrtvoly.

Leninova Stodolni v Uljanovsku byla fajna, ale hlavnim cilem vypravy byl – kromě planu seznamit se osobně s Povolžim – stat jmenem Tatarstan. Stat, o kerem u nas malokdo slyšel a malokdo si umi představit, kaj vlastně leži. A to je chyba, měli byzme take věci znat. Tatarstan je totiž nejbohatši republiku Ruske federace.
Už v 7. stoleti existoval na sutoku mohutnych řek Kamy s Volhu silny stat, kery se jmenoval Velke Bulharsko. Jeden z jeho kočovnych kmenu se rozhodl vydat se na zapad, přesunul se na Balkan a smisil se s mistnim slovanskym obyvatelstvem a vytvořil stat, kery dodnes existuje pod nazvem Bulharsko. Druhy kmen zustal, razil střibrne mince a diky obchodu mezi Činu, středni Asiju a Evropu dosahnul vysoke civilizačni urovně. Zpravy tehdejšich cestovatelu mluvi o velkych kamennych městach, budovani chramu, palacu a domu s ustřednim topenim a kanalizaci. Po roce 922 a „dyplomatyckych“ rozhovorech s Persii přijali za statni naboženstvi islam a rozvoj věd, literatury a uměni kupodivu pokračoval. Měli mirove smluvy se susedama, včetně křesťanske Kyjevske Rusi, bohužel tento stat byl roku 1236 dobyty a zničeny mongolskyma najezdnikama a stal se sučasti tzv. Zlate hordy. To se přiliš nelibilo carum Moskevskeho knižectvi, keři se citili ohroženi a rozhodli se zautočit. Kazaň odolala vice jak třiceti moskevskym taženim, v roce 1522 však neodolala stopadesati-tisicovemu vojsku Ivana Hrozneho, kery po dvuměsičnim oblehani město dobyl. Hradby povolily po dvuch měsicach diky dobre robotě danskych podminovavaču. Ivan město vypalil, rozbořil a na počest tohoto vitězstvi si v Moskvě postavil chram Vasila Blaženeho, kery tam kupodivu stoji dodneška. Od te doby bylo kazaňske kralovstvi spjate s rusku řišu.

Kazaň, hlavni město Tatarstana

Po roce 1920 sudruh Lenin vytvořil Tatarsku autonomni sovětsku socialistycku republiku a utlak Tataru mohl pokračovat. Kratce předtim Tatarstanem prošli českoslovenšti legionaři a odjeli po magistrale na vychod. Jini, jako pravě Jaroslav Hašek, se přidali k bolševikum. Jaroslav Hašek se stal ceněnym komisařem Rude armady, kde byl pry oblibencem Lva Davidoviče Bronštajna, zvaneho tež Trocky...
Masove čistky zlikvidovaly všechny členy tatarske vlady a veškeru inteligenci. To už je u internacionalnich socialistu, zvanych tež bolševici, takovy zvyk.

Neni tatatka jako Tatarka...

Dneska je tedy Tatarstan nejbohatši republiku v ramci Ruske federace. Životni uroveň je tady 4x vyšši než je rusky pruměr. Bolševici vybudovali letecky, automobilovy a strojirensky prumysl. Veliky podil na prosperytě ma těžba ropy. Ve městě Naběrežnyje Čelny (v letech 1982-88 se město jmenovalo Brežněv, fčil opět Naběrežnye Čelny) prosperuje automobilka Mercedes a Kamaz. Neni nahodu, že Kamaz je uspěšny svym firemnim sloganem „No roads? No problem!“ V Kazani se vyrabi civilni letadla Tupolev, vrtulniky Mi-17 a nadzvukove bombardery Tu-22 Backfire. V Nižněkamsku se vyrabi pneumatyky a v Jelabuze legendarni hodinky Vostok. Energiju dodava hydroelektrarna v Nižněkamsku.
Po rozpadu SSSR se Tatarstan pokusil o samostatnost, se sudruhem Jelcinem se však nakonec dohodnul na rozsahle autonomyji, včetně existence vlastniho prezidenta. Tatarstan, stejně jako Čečensko odmitnul podepsat svazovu smluvu s Rusku federaci. Na rozdil od chudeho Čečenska, jehož odpor byl po krvavych valkach zlomen silu, Tatarstan vydržel diky silne ekonomicke pozici a zvlaštnimu modelu vzajemnych vztahu. Tataři se zavazali přiliš nezdurazňovat svoju suverenytu, respektovali rubl jako vnitřni měnu a nezasahovali do zahraničnich vztahu Ruske federace. Za to mu dala Moskva volnu ruku ve vnitřnich otazkach. Ve statni vlajce symbolizuje horni zeleny pruh muslimske obyvatelstvo, spodni červeny pruh křesťany. Bily pruh mezi nimi symbolizuje mir a přatelstvi mezi etnykama i naboženstvima. Neni moc široky, dufejme, že jim dluho vydrži.

Jestli sem byl v předchozich městach překvapeny pořadkem, čistotu a relatyvni prosperytu, Kazaň překonala veškera očekavani. Je prostě nadherna. Na ulicach muzikanti, piknykujici rodinky v parkach, hospody s halal jidlem susedi s hospodama s prasečima specialitama a dobrym pivem.
Nadherna ukazka multykulturniho sužiti. Bohužel, jak zname z hystorye, tento model se vždycky ukazal enem jako dočasny. Tuž držim palce obyvatelum Tatarstana, aby jim to dluho vydrželo.

„Jak daleko je Bugulma?“ zeptal sem se čišnika, hned jak sem v uzbecke hospodě dokuřil kaljan.
„Neni to daleko,“ odpověděl.
Kdyby řekl, že to je daleko, kupil bych letenku. Ale když řikal, že to je blizko, pronajal sem v blizke pučovně vuz Lada Niva a vydal se do Bugulmy. Po nabřežich Volhy a Kamy to bylo necelych 400km, takže už druhy den sem po šestihodinove jizdě po perfektnich dalnicach byl na mistě.


Muzeum Jaroslava Haška tu zna každy. Je to maly dřevěny domeček u jezera v centru města. Tak odsud ovladal rudy komisař Gašek město a okoli. V roce 1921, kratce předtim, než začal psat Osudy dobreho vojaka Švejka, popsal v knižečce s nazvem „Velitelem města Bugulmy“ svoje zažitky z revolučniho Tatarstanu. Podobně, jako se před valku vysmival C&K monarchyji, vysmiva se tady bolševicke revoluci. Bylo jasne, že v Sovětskem Rusku zustat nemohl. S podporu Trockeho a balikem peněz v batohu, určeneho pro bolševicku revoluci v Československu odjel se svoju novu ženu Šuru do Prahy.
Ale to je už zas jiny přiběh...

Přiběh je z nove knižky Ladislava Větvičky "S Jarkem Haškem po 100 rokach OKOLO RAKUSKO-UHERSKA". Všecky dily teto knihy vhodne pro format blogu možete pokupě najit pod timto odkazem, kde budu vychazat až do konca červenca.

Autor: Ladislav Větvička | čtvrtek 27.6.2019 11:11 | karma článku: 41.00 | přečteno: 3127x

Další články blogera

Ladislav Větvička

Jak naše synky zatkli na humanytarni misi - mezinarodni lež v přimem přenosu

Lžou všeci - polityci, radyja, tisk aji televize. Na to už zme si zvykli. Malokdy se ovšem povede byt přimo u zdroje lži s mezinarodnim přesahem.

9.9.2019 v 15:15 | Karma článku: 47.92 | Přečteno: 9439 | Diskuse

Ladislav Větvička

Vědecke učeni Gretenyzmu - Jak to zrobit, aby se lidi mohli radostně vraždit

Všimli ste si, že pokud chcete, aby totalitni hovadizmus měl šanci zvitězit, musi mět za sebu jakesik vědecke učeni? Je to ověřena věc, enem se o tym dneska nemluvi, bo byste mohli najit nechtěne suvislosti.

6.9.2019 v 11:55 | Karma článku: 47.60 | Přečteno: 7559 | Diskuse

Ladislav Větvička

Zakladni principy Větvizmu-Gretenyzmu

Dneska je užasna doba. Kdysik davno, ještě před vynalezem knihtisku bylo na světě procentualně stejne množstvi idyjotu tajak dnes. Ale vědělo o nich enem blizke okoli a zbytek světa se tym netrapil. Dneska je temu jinak.

5.9.2019 v 11:11 | Karma článku: 48.67 | Přečteno: 19544 | Diskuse

Ladislav Větvička

Ještě cosik z Hungarie

Když tak prochazam materialy z cest okolo Rakusko-Uherska, su tam perly, kere by bylo škoda ležet enem tak ladem. Tuž tady je par zaběru z prujezdu statem zvanym Hungaria.

20.8.2019 v 12:55 | Karma článku: 42.39 | Přečteno: 5717 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Milan Zajic

Kolem jezera ...

Je krásné slunečné zářijové pondělí a tak starý zevloun po tom co jsi přečetl, že nebude ropa a svět je na pokraji záhuby vyráží na svojí oblíbenou trasu. Samozřejmě pěšky, zásoby ropy je potřeba pošetřit ;)

16.9.2019 v 15:01 | Karma článku: 10.58 | Přečteno: 214 | Diskuse

Klára Tůmová

Výzev se nelekat!

Po loňské zkušenosti lehčeji plánovaná cesta mě zatím nestíhá utahat. Terén spíš pohodový, možnost nákupu každý den před i po, občas i v mezičase, a navíc jediná etapa nad pětadvacet? To by stálo za to ji nazvat královskou.

15.9.2019 v 18:18 | Karma článku: 12.03 | Přečteno: 262 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (23.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

15.9.2019 v 16:39 | Karma článku: 7.69 | Přečteno: 76 | Diskuse

Klára Tůmová

Konečně na pochodu

Dva dny na cestě a akce nula, nebo těch ať nežeru dvaadvacet kilometrů plus courání po civilizaci jako mám počítat? Tak dnes už první úsek přesahující dvacet kilometrů!

14.9.2019 v 12:18 | Karma článku: 11.46 | Přečteno: 271 | Diskuse

Kamila Branna

Tiermes aneb nadšenci do dějin, nepodceňujte nehumanitní obory!

Archeologická naleziště většinou skrývají své poklady daleko od civilizace, kde lze občas narazit na nevítaného průvodce z říše zvířat.

13.9.2019 v 18:35 | Karma článku: 12.45 | Přečteno: 222 | Diskuse
VIP
Počet článků 927 Celková karma 44.61 Průměrná čtenost 10896

Ladislav Větvička, lašsky cyp, blogař, cestař, fotograf, spisovatel. Chvilu na Moravě, chvilu na Slezske, chvilu na Cejloně nebo v Karabachu, prostě tam, kaj je mu fajně...

Mail: ladik.vetva@gmail.com

Motto: Nevěřte politykum, nevěřte dochtorum, nevěřte novinařum, nevěřte blogařum a hlavně nevěřte mně. Věřte sobě. Mate vlastni hlavu... 

Autor knižek: Ostravaci sobě, Mamulovy děti, Tajemstvi bohatych Ostravaku, Osudove setkani 1913, Některe baby su všecky stejne, Šifry Ladika Větvičky (I, II & III), Helmut - přiběh opravdoveho člověka, Okolo Rakusko-Uherska.

 

Najdete na iDNES.cz