Nuda v Rusku

25. 06. 2019 11:11:11
Město Samara bylo po tydnu konečně zase mistem, kde sem se dostal zpatky do „civilizace“. Městske civilizace. Město Samara se do roku 1935 jmenovalo Samara.

Pak až do roku 1991 se jmenovalo Kujbyšev. A fčil zase Samara. To už je v Rusku taky zvyk, že města měni svoje nazvy, aby zmatla nepřitela.

Když po prvnim letnim dnu roku 1941 porušil sudruh Hytler spojenectvi se sudruhem Stalinem a za tři měsice stal před Moskvu, v Kujbyševě na břehu Volhy už staly fabryky evakuovane z okupovanych zapadnich uzemi. Často ještě neměly ani střechy, ale už vyrabjaly tanky, kvery a kaťuše určene pro boj proti nedavnemu socialistyckemu partnerovi.

Kdo umi rusky, tak vi. Kdo neumi, doučte se, bude se vam to hodit.

Kujbyšev se stal sidlem bolševicke vlady, nedaleko od řeky měl podzemni bunkr sudruh Stalin a byl připraveny vest odsud miliony svojich sovětskych sudruhu na smrt. Sudruh Hytler se ale přepočital, břehu Volhy sice dosahnul, ale dal už mu to nešlo. A utočici sovětska vojska ho dalši tři roky hnala zpatky až do Berlina a kdyby se ameryčti sudruzi včas nevzpamatovali, tak až do Calais. Ale to je zas jiny přiběh.

Fabryky, přesunute do Kubyševa ze zapadu se už pak ale nerozebiraly a nevezly zpatky do zapadnich oblasti SSSR. Zustaly tam a s nima aji dělnici a inženyři, keři projektovali nove zbraně a nove vymoženosti, keryma v padesatych a šedesatych rokach Sovětsky Svaz ohromoval svět, než ztratil dech a scypnul.

Pravě tady, na břehach Volhy, vyrobily mistni fabryky rakety a jejich přislušenstvi, kere pak lidstvo vyneslo do kosmu. Možna aji mama od Lajky počala maleho Lajku pravě tady v Kujbyševě. O tym ovšem hystorycke analy nic nepišu. Každopadně když stojite před obrovskym muzeem kosmonautyky, před kerym stoji raketa Sajuz na pozadi sovětskych panelaku, uvědomite si, jak je ta propaganda škodliva. Mistni člověk neměl hajzlpapir, ale zato byl prukopnikem letu do vesmiru. A to se vyplati.
A tak na tu raketu čumite, nedaleko od vas teče ta sama Volha tajak před padesati, sto aji tisici rokama a přemyšlate o tym, jak je všecko relatyvni.

Setkani s Ladislavem Větvičku si sudruh Gagaryn nemohl nechat ujit. Dostal propustku a na chvilu se vratil z oběžne drahy, kaj pry obiha nepřetržitě od roku 1961

Všecko je relatyvni. Večer sem seděl v přistavnim baru města Saratov – opět na břehu Volhy samozřejmě a sledoval sem provoz na mostě do protějšiho města s romantyckym nazvem Engels. Ano, tušite spravně, nedaleko od Engelsa leži aji město Marx. Sledoval sem ten most, třpytive světylka na druhe straně a dymajici kominy fabryk, kere do roku 1991 nikdo nesměl spatřit. Dokonce aji v relatyvně svobodnějši době gorbačovske perestrojky mohly lodě s turystama tudy propluvat enem v noci, aby snad připadni agenti imperyjalizmu nespatřili vydobytky sovětskeho režimu.

To, co vidite, neni ani polovina mosta přes Volhu
Dival sem se na ten most a bylo mi jasne, že ho musim přejit pěšky, bo co si budeme povidat, když už kajsik ste, je třeba to zažit na vlastni kožu. Jak bych se mohl vratit dodom, kdybych nepřešel z jedneho břeha Volhy na druhy?

A tak sem se rano brzy, už okolo jedenacte probudil, zbalil ruksak, na saratovskem břehu dal vodni dymku, prohlidnul zkušeně druhy břeh, vyhodnotil znaleckym okem, že to neni tak daleko, zežral nakladane baklažany s cibulu, česnekem a vyrazil na cestu.
Po patnacti minutach chuze po mostě, kdy sem nebyl ještě zdaleka ani v pulce řeky, sem začal chapat rozměry ruskeho prostoru. Okolo mě svištěly po čtyřprude dalnici auta z jedne aji z druhe strany, protivětr fučel jak cyp, na Volze se robily vlny jak na Makarske v prosincu a ja začal přemyšlat o tym, jestli sem nezrobil jakusik chybu. Ale břeh přede mnu se nezdal tak daleko, tuž sem si byl jisty, že přirodni fujavica mě nemože odradit od mojeho planu.

Po pulhodině chuze proti silnemu větru sem došel na obzor, tedy na břeh. Bohužel, to, co se z dalky jevilo jako břeh, byl enem maly pisečny ostruvek uprostřed Volhy. Stal sem na mostě nad nim, měl sem stejně daleko do Saratova jako do Engelsa, vitr fučel jak cyp a mi došlo, že po pulhodině chuze přes most furt sem deprem v polovině. Vedle mě zastavil trolejbus, otevřel dveře a řidič na mě kyvnul.
„Ne! Nikdy se nevzdam! Jsem Čech, tvrdy k sobě, brutalni k ostatnim,“ zamumlal sem, vrazil čapku vic do čela a vykročil směrem k Engelsu. Řidič pokrčil ramenama, pomyslel si asi cosik o debilovi a odjel.
Po hodině chuze sem konečně přešel řeku Volhu. Je pravda, že protivěter byl silny a ja sem nespěchal, jinak bych pitomych tři a pul kilometra zvladnul rychleji, jsem přece ze země, kera dala světu Kratochvilku a Kocembovu, no ni? Na rozdil od nich sem ale netahal za sebu pneumatyku.
Město Engels je zajimave tym, že neni ničim zajimave. Enem na mistnim zaprašenem nadraži, odkud nejezdily žadne vlaky, byla slavnostni cedula, že z tohoto mista byli vlakem odvažani zraněni hrdinove od Stalingrada do lazareta ve vnitrozemi.

Vlny na Volze. Vlevo saratovsky břeh, vpravo ostruvek, kery sem mylně považoval za druhu stranu řeky. Byl sem deprem v pulce...

Postavil sem se na trolejbusovbu zastavku a vratil se do Saratova. Asi tušite, že za volantem seděl ten samy šofer, co na mě kyval před pul hodinu na mostě. Tak fčil sem mu už musel připadat jako naprosty debil.

„Ty jsi Čech?“ zeptal se, když sem mu dal pětikačku za listek a on si zblizka prohlidnul moju čapku. Zleknul sem se, bo taku otazku už sem parkrat slyšel, ale přikyvnul sem.
„Chceš ukazat hospodu Vepřevo koleno?“
Rozzařil se mi usměv na pysku. Přikyvnul sem. Za čvrt hoďky sem už seděl v podniku, kery se opravdu jmenoval Veprevo koleno. Asi si jakysik Rus tuto česko – bavorsku specialitu oblibil, akorat pak pod vlivem jidla a piva zapomněl, jak se to přesně piše. Nevadi. Veprevo koleno je dobra přesmyčka.
Občerstvil sem se po dluhe vypravě za most a zase zpatky a vylezl ven na ulicu. Přede mnu se odehravalo stejna sceneryja jako minuly vikend. Štyrprudova silnica plna aut, po kere sem přijel od řeky zmizela. Teda silnica zustala, ale misto aut se přede mnu odehraval zase karneval. Tisice korzujicich lidi zaplnilo ulice a ty žily až do časneho rana, trochu hlučně, ale bez jakehokoliv pocitu nebezpeči.

Policajti zdalky měli ulicu pod kontrolu, ale nevšimnul sem si, že by museli jakkoliv zasahnut. Nuda je v tym dnešnim Rusku.

Přiběh je z nove knižky Ladislava Větvičky "S Jarkem Haškem po 100 rokach OKOLO RAKUSKO-UHERSKA". Všecky dily teto knihy vhodne pro format blogu možete pokupě najit pod timto odkazem, kde budu vychazat až do konca červenca.

Autor: Ladislav Větvička | úterý 25.6.2019 11:11 | karma článku: 46.58 | přečteno: 12279x

Další články blogera

Ladislav Větvička

Jak naše synky zatkli na humanytarni misi - mezinarodni lež v přimem přenosu

Lžou všeci - polityci, radyja, tisk aji televize. Na to už zme si zvykli. Malokdy se ovšem povede byt přimo u zdroje lži s mezinarodnim přesahem.

9.9.2019 v 15:15 | Karma článku: 47.92 | Přečteno: 9439 | Diskuse

Ladislav Větvička

Vědecke učeni Gretenyzmu - Jak to zrobit, aby se lidi mohli radostně vraždit

Všimli ste si, že pokud chcete, aby totalitni hovadizmus měl šanci zvitězit, musi mět za sebu jakesik vědecke učeni? Je to ověřena věc, enem se o tym dneska nemluvi, bo byste mohli najit nechtěne suvislosti.

6.9.2019 v 11:55 | Karma článku: 47.60 | Přečteno: 7559 | Diskuse

Ladislav Větvička

Zakladni principy Větvizmu-Gretenyzmu

Dneska je užasna doba. Kdysik davno, ještě před vynalezem knihtisku bylo na světě procentualně stejne množstvi idyjotu tajak dnes. Ale vědělo o nich enem blizke okoli a zbytek světa se tym netrapil. Dneska je temu jinak.

5.9.2019 v 11:11 | Karma článku: 48.67 | Přečteno: 19544 | Diskuse

Ladislav Větvička

Ještě cosik z Hungarie

Když tak prochazam materialy z cest okolo Rakusko-Uherska, su tam perly, kere by bylo škoda ležet enem tak ladem. Tuž tady je par zaběru z prujezdu statem zvanym Hungaria.

20.8.2019 v 12:55 | Karma článku: 42.39 | Přečteno: 5717 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Milan Zajic

Kolem jezera ...

Je krásné slunečné zářijové pondělí a tak starý zevloun po tom co jsi přečetl, že nebude ropa a svět je na pokraji záhuby vyráží na svojí oblíbenou trasu. Samozřejmě pěšky, zásoby ropy je potřeba pošetřit ;)

16.9.2019 v 15:01 | Karma článku: 10.58 | Přečteno: 214 | Diskuse

Klára Tůmová

Výzev se nelekat!

Po loňské zkušenosti lehčeji plánovaná cesta mě zatím nestíhá utahat. Terén spíš pohodový, možnost nákupu každý den před i po, občas i v mezičase, a navíc jediná etapa nad pětadvacet? To by stálo za to ji nazvat královskou.

15.9.2019 v 18:18 | Karma článku: 12.03 | Přečteno: 262 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (23.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

15.9.2019 v 16:39 | Karma článku: 7.69 | Přečteno: 76 | Diskuse

Klára Tůmová

Konečně na pochodu

Dva dny na cestě a akce nula, nebo těch ať nežeru dvaadvacet kilometrů plus courání po civilizaci jako mám počítat? Tak dnes už první úsek přesahující dvacet kilometrů!

14.9.2019 v 12:18 | Karma článku: 11.46 | Přečteno: 271 | Diskuse

Kamila Branna

Tiermes aneb nadšenci do dějin, nepodceňujte nehumanitní obory!

Archeologická naleziště většinou skrývají své poklady daleko od civilizace, kde lze občas narazit na nevítaného průvodce z říše zvířat.

13.9.2019 v 18:35 | Karma článku: 12.45 | Přečteno: 222 | Diskuse
VIP
Počet článků 927 Celková karma 44.61 Průměrná čtenost 10896

Ladislav Větvička, lašsky cyp, blogař, cestař, fotograf, spisovatel. Chvilu na Moravě, chvilu na Slezske, chvilu na Cejloně nebo v Karabachu, prostě tam, kaj je mu fajně...

Mail: ladik.vetva@gmail.com

Motto: Nevěřte politykum, nevěřte dochtorum, nevěřte novinařum, nevěřte blogařum a hlavně nevěřte mně. Věřte sobě. Mate vlastni hlavu... 

Autor knižek: Ostravaci sobě, Mamulovy děti, Tajemstvi bohatych Ostravaku, Osudove setkani 1913, Některe baby su všecky stejne, Šifry Ladika Větvičky (I, II & III), Helmut - přiběh opravdoveho člověka, Okolo Rakusko-Uherska.

 

Najdete na iDNES.cz