Pruser zvany Sarajevo

3. 07. 2019 11:11:11
Sarajevo ma zvlaštni atmosferu. Přesně zapada do kolorytu Bosny, ale přece je tam cosik jineho než třeba v Tuzle nebo Mostaru, když se bavime o bosňacko – chorvatske časti, nebo třeba v Baňaluce, hlavnim městě srbske časti Bosny.

Začina to tym, že vjedete do centra Sarajeva a prvni, s čim se potkate, su česke tramvajky. Zvlaštni pocit, když zaroveň z dvacet roku starych zaběru vidite ty same tramvajky rozstřilane stat opuštěne na rezavych kolejach.

Sarajevo zažilo svoju hvězdnu hodinu v roce 1984, kdy tu proběhly zimni olympijske hry. Tenkrat žilo ve městě skoro pul milionu obyvatel. Nikdo nemohl tušit, že od tohoto okamžiku to pude špatnym směrem a přesně za deset roku se budu zbyli obyvatele města krčit v ulicach před snajprama a mezi lidi vybirajici si na mistni tržnici cibulu s kobzolama budu misto olympijskeho prašana padat granaty.

Jak dluho to trva, než se z miru stane valka? Podle mistnich, keři to zažili na vlastni kožu, je rozdil mezi mirem a totalni valku 9 jidel, neboli 3 dny...

Dneska ma Sarajevo tři sta tisic obyvatel. Už davno ovšem nepatři mezi tzv. etnycky smišena města. Počet srbskych obyvatel klesnul ze 160 tisic na desetinu. Uvolněna mista zaplnili bosňačti uprchlici z Tuzly, Zenice a ostatnich mist, dnes pod spravu Republiky srbske.

Asi je to tak dobře. Pokud lidi ruznych vyznani, ras a narodnosti spolu neumi žit pohromadě a dřive nebo později dochaza ke katastrofě, pak je lepši, když každa rasa, narod nebo vyznani ma svoje uzemi a tam si hospodaři, jak uznaju za vhodne.

Mohli byzme o tym vypravjat, jak zme po stovky roku žili na uzemi Markrabstvi moravskeho a Kralovstvi českeho v relatyvnim klidu a miru s narodem německym, a pak stačilo par roku, narod německy zapomněl na to, že je na našem uzemi hostem, ani po stovkach roku se nenaučil česky, citil se ukřivděny a začal považovat uzemi, kaj přišel jako host, za svoje. Vždyť tam žil už stovky roku, ni? Tuž čemu se divite?

Dneska, po sedumdesati rokach od konca posledni velke valky, kdy zme spolu ze spojencama etnycky vyčistili naše uzemi, aby se tak předešlo potencyjalnim problemum v buducnu, mame s našim velkym německym susedem snad nejlepši vztahy v tisicilete hystoryji.

Jedine, co je kali, je jedna vychodni Němka ve vysoke funkci, kera přispěla k temu, že do Německa se vali miliony osob jine viry, jine rasy a jinych narodnosti. Jak nas uči hystoryja, je to počatek zločinu, protože dřive nebo později tento neprozřetelny postup povede k nove valce a k novemu utrpeni...
Ale to sem fčil nepředpokladaně odbočil, to je jiny přiběh, kery v blizke buducnosti poznate na vlastni kožu.

Sarajevo nema hořku přichuť enem kvuliva temu, co se tady robilo v devadesatych rokach. Sarajevo ma tu smulu, že se tady odehrala ještě jedna blba věc, za keru město ani jeho obyvatelstvo nemože, ale kera je prostě poznamenala do konca všeckych věku. Tajak Mnichov, Šengen nebo třeba Dallas nemožu za to, že si je mocni vybrali za misto svojich schuzek, tak ani Sarajevo nemože za to, že v letě roku 1914 se do něho vypravil František Ferdynand, naslednik rakuskeho truna, ale pro mistni hlavně představitel okupačni mocnosti. A par jinych synku se rozhodlo, že mu tu navštěvu pěkně osladi.
Vraťme se na chvilku ještě o par roku zpatky. V roce, kdy se srbšti synci odvažnym bojem zasadili o to, že turecky nepřitel byl vyhnany skoro z celeho Balkana, bylo na berlinskem kongresu dohodnute, že vzhledem k temu, že se obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny nemože dohodnut, jak si bude bez Turku vladnut, ziskal rakusky cisař Franta Josef Bosnu jako takzvany protektorat, a to na třicet roku. Tenkrat ještě slovo protektorat nemělo taky blby zvuk, jak to zni dneska nam, bo mame svoju zkušenost z Protektoratu Böhmen und Mähren. Tehdy to znamenalo, že cisař poskytnul uzemi Bosny spravu, uředniky a investoval nemale prachy, aby zanedbane uzemi, kere bylo Turkum naprosto ukradene, jakymsik zpusobem vylepšil aspoň na uroveň, na jake byly okolni země mocnařstvi.
Jake se mu to dařilo v zaostalych oblasťach, dnes těžko posudime, každopadně pokrok v te době na tehdejši poměry zaznamenal. Možna aji proto si myslel, že když už teda třicet roku do teho zaostaleho kusku země investuje, tak mu ta země aji ti lidi tak nějak patři.

A tak po třiceti rokach, misto teho, aby zas svolal jakusi žranicu zvanu konferenca a uzemi Bosny rozdělil mezi Srbsko a Chorvatsko (tehdy v ramci Uherskeho kralovstvi), tak si Bosnu přisvojil, anektoval, jako že je jeho. Mistniho lidu se neptal. To nebylo jak přibližně o sto roku později, kdy mistni vlada na Krymu elegantně vyhlasila referendum, obyvatelstvo Krymu naprosto jednoznačně schvalilo odděleni od Ukrajiny a o par dňu později vlada požadala o přijeti do Ruske federace. Franta Josef prostě zrobil chybu a zebral si to, co mu nepatřilo tak nějak automatycky. Srbsko, Turecko i Rusko sice protestovaly, ale žaden dalši krok na prvni pohled nepodnikly. Naštvanost vřela pod povrchem.

Kdyby byl byval Franta Josef věděl, co my vime dneska, že uzemi s cizim etnykem a cizim naboženstvim se neanektuje, mohl ještě tenkrat zabranit katastrofě. Ale on to nevěděl. Nebo se tvařil, že to nevi. Tajak sused automechanyk, když se rozvaďal a roba mu zebrala všecko včetně autodilny, si pak stěžoval: „Tata mi řikal, že jak to ma kola nebo kozy, tak s tym budu problemy, ale ja sem mu nevěřil...“ Su prycipy, kere funguju unyverzalně a ti, keři to znaju, teho umi využit. Ale to je zas jiny přiběh, o tym se piše už v knižce Některe baby su všecky stejne.

Přiběh je z nove knižky Ladislava Větvičky "S Jarkem Haškem po 100 rokach OKOLO RAKUSKO-UHERSKA". Všecky dily teto knihy vhodne pro format blogu možete pokupě najit pod timto odkazem, kde budu vychazat až do konca červenca.

Autor: Ladislav Větvička | středa 3.7.2019 11:11 | karma článku: 40.91 | přečteno: 3009x

Další články blogera

Ladislav Větvička

Jak naše synky zatkli na humanytarni misi - mezinarodni lež v přimem přenosu

Lžou všeci - polityci, radyja, tisk aji televize. Na to už zme si zvykli. Malokdy se ovšem povede byt přimo u zdroje lži s mezinarodnim přesahem.

9.9.2019 v 15:15 | Karma článku: 47.92 | Přečteno: 9439 | Diskuse

Ladislav Větvička

Vědecke učeni Gretenyzmu - Jak to zrobit, aby se lidi mohli radostně vraždit

Všimli ste si, že pokud chcete, aby totalitni hovadizmus měl šanci zvitězit, musi mět za sebu jakesik vědecke učeni? Je to ověřena věc, enem se o tym dneska nemluvi, bo byste mohli najit nechtěne suvislosti.

6.9.2019 v 11:55 | Karma článku: 47.60 | Přečteno: 7559 | Diskuse

Ladislav Větvička

Zakladni principy Větvizmu-Gretenyzmu

Dneska je užasna doba. Kdysik davno, ještě před vynalezem knihtisku bylo na světě procentualně stejne množstvi idyjotu tajak dnes. Ale vědělo o nich enem blizke okoli a zbytek světa se tym netrapil. Dneska je temu jinak.

5.9.2019 v 11:11 | Karma článku: 48.67 | Přečteno: 19544 | Diskuse

Ladislav Větvička

Ještě cosik z Hungarie

Když tak prochazam materialy z cest okolo Rakusko-Uherska, su tam perly, kere by bylo škoda ležet enem tak ladem. Tuž tady je par zaběru z prujezdu statem zvanym Hungaria.

20.8.2019 v 12:55 | Karma článku: 42.39 | Přečteno: 5717 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Milan Zajic

Kolem jezera ...

Je krásné slunečné zářijové pondělí a tak starý zevloun po tom co jsi přečetl, že nebude ropa a svět je na pokraji záhuby vyráží na svojí oblíbenou trasu. Samozřejmě pěšky, zásoby ropy je potřeba pošetřit ;)

16.9.2019 v 15:01 | Karma článku: 10.58 | Přečteno: 214 | Diskuse

Klára Tůmová

Výzev se nelekat!

Po loňské zkušenosti lehčeji plánovaná cesta mě zatím nestíhá utahat. Terén spíš pohodový, možnost nákupu každý den před i po, občas i v mezičase, a navíc jediná etapa nad pětadvacet? To by stálo za to ji nazvat královskou.

15.9.2019 v 18:18 | Karma článku: 12.03 | Přečteno: 262 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (23.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

15.9.2019 v 16:39 | Karma článku: 7.69 | Přečteno: 76 | Diskuse

Klára Tůmová

Konečně na pochodu

Dva dny na cestě a akce nula, nebo těch ať nežeru dvaadvacet kilometrů plus courání po civilizaci jako mám počítat? Tak dnes už první úsek přesahující dvacet kilometrů!

14.9.2019 v 12:18 | Karma článku: 11.46 | Přečteno: 271 | Diskuse

Kamila Branna

Tiermes aneb nadšenci do dějin, nepodceňujte nehumanitní obory!

Archeologická naleziště většinou skrývají své poklady daleko od civilizace, kde lze občas narazit na nevítaného průvodce z říše zvířat.

13.9.2019 v 18:35 | Karma článku: 12.45 | Přečteno: 222 | Diskuse
VIP
Počet článků 927 Celková karma 44.61 Průměrná čtenost 10896

Ladislav Větvička, lašsky cyp, blogař, cestař, fotograf, spisovatel. Chvilu na Moravě, chvilu na Slezske, chvilu na Cejloně nebo v Karabachu, prostě tam, kaj je mu fajně...

Mail: ladik.vetva@gmail.com

Motto: Nevěřte politykum, nevěřte dochtorum, nevěřte novinařum, nevěřte blogařum a hlavně nevěřte mně. Věřte sobě. Mate vlastni hlavu... 

Autor knižek: Ostravaci sobě, Mamulovy děti, Tajemstvi bohatych Ostravaku, Osudove setkani 1913, Některe baby su všecky stejne, Šifry Ladika Větvičky (I, II & III), Helmut - přiběh opravdoveho člověka, Okolo Rakusko-Uherska.

 

Najdete na iDNES.cz