Mirumilovne prazdniny

18. 07. 2019 11:11:11
Vylezl sem z teho přeplněneho letadla, rozbalil kolo a po stopadesati metrach se ubytoval v prvnim penzionu, kery stal při trase. Byl to maly domek u cesty, ubytovali mě v malem pokojičku s kupelku na chodbě rodinneho domka.

Hned za plotem zahradky byl ostnaty drat a za nim parkovaly jakesik vojenske vrtulniky, připravene k obraně bosenske vlasti. To asi kdyby na ně zautočil jakysik zly Maďar, Srb nebo Chorvat. Vic susedu Bosna nema, bo v Černe Hoře sice žiju Černohorci, ale to neni narodnostně zas nic jineho než Srbove žijici na uzemi Crne Gory.

Maly pokojiček nevadil, horši bylo, že v něm bylo horko jak cyp. Ale co chcete za 150,- Kč na noc? Vylezl sem se zchladit ven na zahradku.

„Rakiju daš?“ ozvalo se kajsik ze tmy.
Su otazky, na kere se neodpovida zaporně. To se prostě na Balkaně nerobi.
„Tuž kurvaže dam,“ odpověděl sem a přisednul k Bosňakovi, keremu patřil dum, vinica a sad s rynglama.

Z učenych knižek se možete dozvědět hodně zajimavych věci, ale nejvic se dozvite vždycky z obyčejnych hovoru s mistnima lidma. Antun byl narodnostně Chorvatem. Děda se narodil v Bosně okupovane Rakuskem, tata se narodil v Bosně okupovane Paveličovym Chorvatskem, Antun se narodil ve svazove republice Bosna a Hercegovina, což byla součast Tytovy Jugošky. Jeho synek se narodil v Bosně a Hercegovině, protektoratu Evropske Unyje. Všeci se samozřejmě narodili ve stejnem městě, v Tuzle. Tak už to prostě ve středni Evropě chodi.

„Kdy se žilo v Bosně nejlip? Za Turka, za krala, za Hytlera, za Tyta nebo fčil?“ zeptal sem se hostitela.
Antun se zamyslel a odpověděl: „Napime sa.“

* * *
Rano sem se vzbudil, zežral vaječinu robenu na doma uzenem špeku, přikusnul k temu trochu bileho balkanskeho chleba, sednul na kolo a valil do Tuzly. Nebylo to daleko. Deset kilaku, skoro furt z kopca, do udoli řeky Jaly.

Tuzla mě přijemně překvapila. Činorode městečko s fajnym centrem, keremu dominoval stary minaret. Řeka smrděla jak latryna na vojenskem seřadišťu, na prvni pohled v ni plavaly kusy hajzl papira a bylo jasne, že hněde zabarveni asi nebude pochazat ze splachnute zeminy po letni buřce. To nevadi. Nesu ekologicky aktyvista a hajzl papir v řece mi připada lepši jak polyfenylove bikarbonaty z čističek v Porubce.

Na ulicach byl bordel, baraky rozbite jak cyganske hračky, ale jinak žadne negatyvni jevy nebyly patrne. Na naměsťach běhaly hromady mladych bab, hadru na hlavě měla možna tak jedna ze sta a vypadaly velice švarně.

Mladi Bosňaci posedavali v kavarnach, hulili cigara, vodni dymky, popijali kafe a tvařili se, že svět je v pořadku. Přesně do take atmosfery spadnul v květnu roku 1995 granat a 71 mladych synku a děvuch roztrhal na kusky. Dnešni pamatnik řika, že to zpusobili srbšti fašistyčti agresoři.

Tuzla, pamatnik 71 mrtvym mladym lidem, obětem vybuchu granatu, kery vystřelili srbšti fašistyčti agresoři v květnu 1995

Z bankomatu sem vytahnul mistni měnu, konvertybilni marku. Nazev byl přijaty v době, kdy Německo mělo tež taku fajnu, tvrdu měnu. Chorvati aji muslimšti synci byli vždycky velkyma německyma obdivovatelama, tak je vlastně dobře, že udržuju kontynujitu.

„Jak budeš v Tuzle a budeš chtět poprubovat nejlepši čevap, zajdi do restaurace Čaršijska česma. Je to v centru, každy ti povi kaj,“ instruoval mě včera u rakije Antun.

Pljeskavica v Čaryjske česme, Tuzla

Knajpu sem našel bez problemu. Byla na malem naměstičku kusek od stareho minareta. Všecky stoly byly obsazene, lidi do sebe cpali čevapčiči, o kusek dal seděli synci před mešitu a leli se do hlavy plechove piva. Počkal sem chvilu, než se jeden tlusty turysta nažral a odfuněl pryč, sednul si na jeho misto, objednal si chorvatske pivo Karlovačko z města Karlovac a počkal na pljeskavicu.
Byla skvostna, Antun nelhal. Kolikrat už sem sam doma pruboval robit pljeskavicu nebo čevapčiči, ale nikdy se mi to nepovedlo tak, jak to robi synci dole na Balkaně. Přitom to neni nic komplikovaneho – pomlete maso, cibula, kořeni – tuž kura řekněte mi, čim to je, že nejlepši čevap a pljeskavica vždycky byla a je v Bosně. Jo, a nesmim zapomenut na kafe. Je pravda, že třeba Armeni si s kavu vyhraju podstatně vic, ale kafe na Balkaně, to je prostě nadhera. Ja nejsem žaden kafař. Mam rad pivko, rad poprubuju dobre vino, pokud je sladke. Ne ty kysele patoky, kerym u nas pseudoznalci vina řikaju „suche“. To je prostě hnusne, pali je pak po tym žaha ale mezi partyju se rano chlubi, že měli vybornu lahvičku sucheho šuviňonu za tři kila. No kokoti, co vam budu povidat. Ale to je zas jiny přiběh, o tym vam povypravjam někdy později. Prostě kafe na Balkaně, to je lahoda.

Ona aji ta turecko-muslimska okupace byla k čemusik dobra, bo diky temu se do Bosny rozšiřily tyto krasne zvyky, kere si mimochodem Turci pučili od Armenu, tajak si pučili gyros od Řeku a zrobili z teho döner kebab (v překladu točici se rožeň). Ale to už je u synku z islamskeho prostředi taky zvyk, že když okupuju jakusik zemi, přivlastni si to nejlepši, co ti mistni synci vymysleli a vydavaju to pak za svoje. Arabske čislice tež neni vymysl Arabu, zebrali to Aryjcum v Indyji.

Kromě kafe, gyrosu a čislic pry byly diky islamu vynalezene aji šachy, počatky letani, myci prostředky, destylace, klikova hřidel, architektura lomeneho obluka, chirurgicke nastroje, opijove anestetykum, větrny mlyn, očkovani, kuličkove pero, třichodove jidlo, koberce, moderni šeky, kulatost země, střelny prach, květinove zahrady a mnoho jinych fajnych věci.

Ja kura nevim, když je ten islam taky inspiratyvni, proč ho u nas už davno nepouživame? Mohli byzme se před světem chlubit vic než enem ruchadlem jakychsik bratrancu od veverky.
Zežral sem tu pljeskavicu a funěl jak ten tlusty German přede mnu. Bylo mi fajně. Naměsti rozpalene srpnovym slunkem, kolem se producirovaly polonahe Bosňačky. Dostal sem chuť na vodni dymku. Vodni dymka je zvlaštni fenomen. Je zajimave, že si tento vynalez tež nepřivlastňuju přislušnici islamske ideologie. Vodni dymka, v cizině znama jako vodnica, vodna lula, nargila, šíša, húka funguje na pryncipu vdechovani kuřa probublavanim přes vodu, kera dym filtruje a ochlazuje. Vynalezena byla pravděpodobně v Persii, v době, kdy Mohamed ještě nebyl na světě a v aryjske Persii bylo vyznavane stare dobre, zoroastrycke naboženstvi, jehož zakladatelem byl stary dobry Zoroastra (znamy tež od Nietscheho jako Zarathuštra). To bylo jedno z nejstaršich naboženstvi na světě, jeho zaklady su kajsik v době dvuch tisic roku před tym, než se narodil přes panensku blanu ten slavny synek, kereho Židi zavrhli a keremu pak Řimani zatlukli hřebiky do ruk a noh a pichli ho oštěpem mezi žebra.

Mimochodem, ta zoroastrycka vira se mi tež docela libi, bo se v ni piše, že duše přežije svoje fyzicke tělo. Duše člověka pak přeleze přes most božiho sudu, a na něm se rozhodne, jestli byl ve svojem životě spravedlivy anebo ni. Spravedlivy člověk je propuštěny do domu, obyvaneho samyma fajnyma lidma a doprovazi ho krasna roba, stvořena z jeho myšlenek, Nespravedlivy člověk je naopak doprovazeny ošklivou babou, kera je ovšem zase vytvorem jeho myšlenek a kera ho bude otravovat až do konce všech dob. Fajne, ni? Jine naboženstvi ma zas sedumdesat panen, ale to by se člověk musel zblaznit, než nauči sedumdesat panen ty zakladni pohyby. Ale třeba křesťani v raju o žadnych babach nepišu. Tež to ma vyhodu, aspoň ma člověk klid, že...

Kura, to sem ale zas kajsik odběhnul, to je uplně jiny přiběh, to vam budu vypravjat jindy.
Obešel sem okolni uličky, všude byly male kavarny, mladi pocucavali jakesik mineralky, vino, pivo, rakiju... bylo vidět, že islam tady ještě nema pevně vybudovanou tradyci. Budu se muset ti Turci vic snažit.

Ale to přide, řikal sem si, když sem viděl zavistive pohledy několika malo bab, kere byly zabalene od hlavy až k patě jak matrjošky. Však jejich partneři už v tym zrobi pořadek. Sednul sem na male naměstičko, kde před kavarnu bylo snad padesat stolku, skoro všecky obsazene a u každeho stala vodni dymka. Šiša bar Oryent.

Bylo to neuvěřitelne. Ta směsica pocitu – slovanska řeč, kere rozumite, rozžhavene naměsti plne mladych bab a synku, slušně chutnajici pivko, vynikajici kafe, bezstarostna omladina, kera vlastně ani bosensku valku nepamatuje, bo v te době nebyli na světě, když stary Dayton podepisoval mir s Miloševičem a Obamou. Byl to přece ten Obama, když dostal tu Nobelovu cenu miru, ni? Ale možna se mi to už poplantalo. Ale za co jineho by to dostal?

A přesto ma člověk pocit, že vidi enem taky dočasny stav, že už zitra može zas stat na kopcu chlop v zelenem munduru u minometa a mět na mušce cele udoli. A na druhe straně bude stat jiny chlop, v jinem zelenem munduru, u jineho minometa stejne značky... a budu se držet v šachu. Jak temu chcete zabranit?

A take myšlenky vas napadaju, když sedite na naměsti plnem mladych lidi, zkusite je spočitat, a napočitate – sedumdesat jeden mlady člověk... jako tenkrat v pětadevadesatem.

Přiběh je z nove knižky Ladislava Větvičky "S Jarkem Haškem po 100 rokach OKOLO RAKUSKO-UHERSKA". Všecky dily teto knihy vhodne pro format blogu možete pokupě najit pod timto odkazem, kde budu vychazat až do konca červenca.

Autor: Ladislav Větvička | čtvrtek 18.7.2019 11:11 | karma článku: 42.34 | přečteno: 3953x

Další články blogera

Ladislav Větvička

Ještě cosik z Hungarie

Když tak prochazam materialy z cest okolo Rakusko-Uherska, su tam perly, kere by bylo škoda ležet enem tak ladem. Tuž tady je par zaběru z prujezdu statem zvanym Hungaria.

20.8.2019 v 12:55 | Karma článku: 39.01 | Přečteno: 2834 | Diskuse

Ladislav Větvička

Ještě cosik z Hornych Uher

Když už člověk cestuje okolo Rakusko-Uherska, neda se vyhnut uzemi, dřive označovanemu jako Horné Uhry. Tisic roku byly součast Uherskeho kralovstvi. Přesto si dokazalo uchovat puvodni slovansky jazyk.

14.8.2019 v 11:11 | Karma článku: 41.13 | Přečteno: 3668 | Diskuse

Ladislav Větvička

Ještě cosik z Moravy a Čech

Tuž, všecko se do knižky nevešlo. A je škoda, aby to zustalo viset kajsik na hurdysku. Tak pokud třeba nemožete cestovat a musite roztačat kola bruselskeho socializmu, spočněte chvilu a podivejte se na par obrazku z Moravy a Čech.

7.8.2019 v 11:11 | Karma článku: 43.23 | Přečteno: 4874 | Diskuse

Ladislav Větvička

Chutě Rakusko – Uherska

Kery z nas si to vlastně uvědomuje? Žijeme v kulinařsky nejnadhernějši oblasti na světě. V okruhu několika malo set kilaku od Ostravy mame všecko, po čem cely svět slinta a touži.

1.8.2019 v 11:11 | Karma článku: 42.44 | Přečteno: 4246 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Hana Timková

K Budějicům cesta - 4.část

Ve 4. části se po masáži a snídani vydáme z Blatné do Sedlice. Bude horko a u rybníků budou pěkně štípat ovádi. Přesto se se mnou projdete krásným koutem jižních Čech - sami, bez davu turistů.

23.8.2019 v 7:00 | Karma článku: 5.28 | Přečteno: 89 | Diskuse

Pavel Liprt

Radbuza a hoši od bobří řeky

Hoši už asi ne, spíše pánové. Ale bobrů je tam více než dost, alespoň to lze usuzovat podle ohlodaných a také někdy do vody spadlých stromů.

22.8.2019 v 11:04 | Karma článku: 20.43 | Přečteno: 450 | Diskuse

Hana Timková

K Budějicům cesta - část 3.

Po úvodu a motivaci vás dnes provedu z Mokrouš přes Blovice a Nepomuk do Blatné. Projděte se mnou krásný kus české krajiny.

22.8.2019 v 7:00 | Karma článku: 8.91 | Přečteno: 210 | Diskuse

Hana Timková

K Budějicům cesta, část 2. - motivace

Pokračování , aneb putování do Budějovic, tak jak jsem ho prošla na vlastní nohy, tentokrát, proč jsem se vydala právě tam.

21.8.2019 v 14:02 | Karma článku: 8.23 | Přečteno: 215 | Diskuse

Hana Timková

K Budějicům cesta...úvod

V následujících několika článcích bych vás ráda provedla mým putování do Českých Budějovic. Cestu jsem prošlapala na vlastní nohy ze západních Čech. Proč? Přečtěte si:-)

21.8.2019 v 12:46 | Karma článku: 8.98 | Přečteno: 164 | Diskuse
VIP
Počet článků 924 Celková karma 42.51 Průměrná čtenost 10879

Ladislav Větvička, lašsky cyp, blogař, cestař, fotograf, spisovatel. Chvilu na Moravě, chvilu na Slezske, chvilu na Cejloně nebo v Karabachu, prostě tam, kaj je mu fajně...

Mail: ladik.vetva@gmail.com

Motto: Nevěřte politykum, nevěřte dochtorum, nevěřte novinařum, nevěřte blogařum a hlavně nevěřte mně. Věřte sobě. Mate vlastni hlavu... 

Autor knižek: Ostravaci sobě, Mamulovy děti, Tajemstvi bohatych Ostravaku, Osudove setkani 1913, Některe baby su všecky stejne, Šifry Ladika Větvičky (I, II & III), Helmut - přiběh opravdoveho člověka, Okolo Rakusko-Uherska.

 

Najdete na iDNES.cz