Chlupaty bezdomovec z Holandska a nevyrazny uředniček z Ruska. Znate je?

7. 11. 2018 11:11:11
Tento rozhovor byl publikován 6.11.18 v Parlalistach, proto, dle pravidel blogařa iFčil, ho tady na mojem blogu davam do tzv. soukromych textu. Ale dat sem ho tu musel, bo v něm je mnoho informaci, kere takto otevřeně nezazněly...

Pane Větvičko, jaký je váš vztah k Jaromíru Nohavicovi, znáte se osobně?

To jste mi připomněl situaci, když jsem křtil jednu ze svých prvních knih v hlavním městě Praze a nějaká hezky vyzdobená dáma se mě se silným pražským akcentem zeptala: „Vy jste z tý Vostravýýý, to se určitě znáte s Jarkem Nohavicou, žééé?“ Povídám ji: „No samozřejmě, my na Ostravsku se všichni známe; konkrétně s Jarkem se známe tak napůl.“ „A co to znamená napůl?“ ptala se bezelstně ta dobrá žena. „No, to znamená, že já Jarka znám, a on mě ne...“ Lidé se zasmáli, ta dobrá žena zbledla a už se na nic neptala. Ani knížku si tenkrát ode mě nekoupila, ani netuším proč...

Ale abych neutekl od vaší otázky – Jarka registruji od počátku osmdesátých let, dodnes mám na kazetách jeho koncerty z té doby a můžu říct, že měly neuvěřitelnou atmosféru. Bylo to jedno z mála světlých míst uvnitř šedivé normalizace, učili jsme se tam číst mezi řádky a rozumět slovům, která ani nemusela být vyřčena. Těžko se to vysvětluje mladým, kteří tu dobu nezažili. Po každém koncertě psali pořadatelé povinně hodnocení koncertu, jestli odpovídal seznam schválených písní, jestli nebyly zpívány neschválené texty, nedocházelo k pobuřujícím řečem a tato hodnocení se shromažďovala v šanonech andělů na kůru – u všemocných chlapců z StB. Kromě hodnocení pořadatelů se u nich scházely také zprávy tajných spolupracovníků StB, kterých určitě na koncertech bylo taky dost. Byla to divná doba, kdy člověk, který chtěl tvořit, musel bojovat proti mocným tehdejšího světa a hledat si cestičky, aby se jeho tvorba mohla dostat k lidem. Karel Kryl si našel cestu ven na poslední chvíli koncem roku 1969 a jeho tvorba se k nám dostávala přes Radio Svobodná Evropa (které v pohledu tehdejších mocných šířilo slovy dnešních mocných „fake news“). Jaromír Nohavica zůstal tady a musel tedy hledat jiné cesty.

Oba písničkáři, Karel Kryl i Jaromír Nohavica, měli na atmosféru druhé poloviny osmdesátých let neuvěřitelný vliv, celá generace mladých tehdy poslouchala jejich songy a nebál bych se říct, že oba mají silný podíl na odvaze studentů vystoupit z letargie v listopadu 89 (i když si samozřejmě o roli studentů myslím své (ale to je zase jiná kapitola).

A mimochodem, odpověď na druhou část vaší otázky zní - dnes už se s Jarkem neznáme jen napůl.

Rozhořela se debata v souvislosti s Jaromírem Nohavicou. Hudební kritik Jan Rejžek o Nohavicovi řekl, že je užitečný idiot. Novinář a komentátor Martin Fendrych pro změnu připomněl, že Nohavica spolupracoval s StB a řekl, že by měl v Rusku zůstat. Písničkář Jaroslav Hutka prohlásil: „35 let poslouchám Jaromíra Nohavicu. Ode dneška už ne! S medailí z Kremlu to u mě definitivně prohrál“. A Alexandra Alvarová prohlásila, že ta medaile je součástí hybridní války. Co na to říkáte?

Nevšiml jsem si, že by se rozhořela nějaká debata. Lidé mají jasno a ta malá nenávistná multikulturní klika na názory lidí nemá vliv. Nemají potřebu reagovat na nesmysly poštěkávajících pejsků, kteří Nohavicovi nesahají po kotníky.

Mimochodem, ta česká závist a zaprděnost je příšerná. My se nedokážeme radovat. Na jedné straně brečíme (někteří), že jsme malý národ. A pak, když někteří (mnozí) z tohoto národa dosáhnou mezinárodního uznání, tak na ně pliveme. Hašek? Chlastal a byl to bolševik. Ludmila Babková a herečka? Néé. Nacistka! Navíc měla poměr s tím odporným Goebbelsem. Karel Gott? Fuj! Četl Antichartu. Werich? Sice ji nečetl, ale podepsal. Forman? Emigrant! Höger? Hajloval v Národním. Kádár s Klosem a jejich první Oscar pro Československo? Fuj, hned po Oscarovi přijali Státní cenu Klementa Gottwalda, kterou jim udělil tehdejší nejvyšší představitel zločinného komunistického režimu Antonín Novotný. Čímž vlastně legitimovali jeho režim podle dnešních vykladačů té správné víry.

Proč pořád kádrujeme? A co třeba Picassovy podivné čmáranice? Dostal za ně Leninovu cenu, navíc to byl komunista. Co se týká té Puškinovy ceny, obdrželi ji kromě našeho prezidenta Klause i prezidenti Finska i Slovinska. Hmm... to jsou též užiteční idioti?

Nezlobte se, ale já skoro nevím, kdo to jsou Rejžek, Fendrych, Alvarová nebo Hutka už dnes. Za pár let po nich ani pes neštěkne a zmizí v propadlišti dějin tak jako zmizeli všichni ti morálně povýšení „pseudokritici“ výše zmíněných osobností.

Udělal Nohavica chybu, když jel do Ruska přijmout Puškinovu medaili od Putina? Je Putin člověk, který má na rukou krev, nebo jde spíše o hysterii? Jak ocenění od Putina vnímáte?

Proč by udělal chybu? To není Putinova medaile. To je ocenění práce, kterou Nohavica udělal pro popularizaci ruských – či sovětských autorů (třeba Bulat Okudžava byl arménsko – abchazského původu). Nohavica je pro nás objevil v době, kdy jsme všechno, co přicházelo ze Sovětského Svazu, automaticky považovali za méněcennou, odpornou, bolševickou propagandu. A v té době Nohavica ukázal, že i v totalitní zemi Sovětů se přes neustálý dohled státní bezpečnosti dá dělat kultura. Přetlumočil ji do češtiny a v mnoha ohledech se mi zdá, že básně i písně zněly v našem jazyce ještě ostřeji než v originále. Puškinova medaile byla poprvé udělena za Jelcina a předává ji nejvyšší představitel ruského státu. Nevím, proč by Nohavica neměl tuto cenu převzít, málokdo si ji u nás zaslouží tak, jako on.

Sociálními sítěmi se začaly šířit obrázky (proklik na zmíněné fotografie) zesměšňující Nohavicu v souvislosti s předáním Puškinovy medaile z rukou Vladimira Putina. Jeden z obrázků ukazuje za zády obou mužů fotografie význačných osobností, které údajně zavraždil Putinův režim a také zločinů, které jsou Rusku připisovány. Podílí se Nohavica přijetím medaile na legitimizaci dnešního Ruska?

My jsme smějící se bestie a jsme na to patřičně hrdí. Není nic, z čeho bychom si nedokázali udělat srandu. A to je dobře, pomáhá nám to přežít. Už po staletí. Neznám na světě jiný takový národ, který si umí dělat v takové míře legraci sám za sebe.

Není pochyb o tom, že v Rusku byl zločinný a mafiánský režim. Vzniknul na počátku devadesátých let, vyrostl na rozvalinách bolševického Sovětského Svazu a stál za ním slabý prezident Jelcin, který si nechal tak dlouho radit od dobrých, hodných strýčků ze Západu, až stálo v roce 1999 Rusko před rozpadem a totálním krachem. Ti, kteří podpořili Putina v roce 1999, s ním měli úplně jiné plány a velice brzy pochopili, že se jim vymknul z rukou a vede Rusko pryč od rozpadu.

Pojďme se na chvíli vrátit o dvacet let zpět, ne každý si dnes tu situaci vybavuje.

Putin byl v té době považován za nevýrazného, skromného pracanta. Pracoval jako pomocník primátora Petrohradu Sobčaka. V té době byly v Rusku dvě mocenské skupiny – moskevský klan, tzv. semja (rodina) okolo prezidenta Jelcina a petrohradský klan. Moc ve státě fakticky patřila skupině sedmi oligarchů moskevského klanu, kteří byli mediálně přikryti věčně opilým Jelcinem.

V roce 1999 bylo touto „rodinou“ Rusko už prakticky rozkradeno (tzv. zprivatizováno podle rad západních poradců) a byly připraveny podmínky na rozčlenění Ruské federace na několik nezávislých států. V některých oblastech už byl připraven tisk vlastních peněz (viz uralský frank, který byl vytištěn nedlouho po rozpadu SSSR a čekal v sejfech bank na využití).

Ruský národ byl v té době zcela demoralizovaný. Moskevskému klanu bylo jasné, že až se vše zhroutí a národ pochopí, jaká šaškárna s nimi byla sehrána, veškerý hněv se snese na Jelcina a jeho kliku.

Ideálním řešením by bylo svalit vinu za destrukci Ruska na petrohradský klan a najít obětního beránka. Lidé si vybijí vztek na petrohradském klanu, moskevský klan zůstane nepoškozen a zůstane mu moc. Někoho napadlo svalit vinu na staré struktury. Třeba KGB. Boris Berezovskij přišel s nápadem, že by se obětním beránkem mohl stát nevýrazný „úředník“ a bývalý agent KGB dočasně umístěný v NDR, se kterým občas jezdil na lyže do Švýcarska. Jmenoval se Putin a nikdo v Rusku, natož ve světě, o něm nikdy neslyšel. Jelcin souhlasil, a tak toho legračního úředníčka nejprve instalovali do funkce předsedy vlády a po pár měsících mu Jelcin předal moc. Tehdy 99% analytiků předpokládalo, že ten, na koho Jelcin ukáže jako na svého nástupce, nepřežije příliš dlouho politicky a možná ani fyzicky. Odhadovali životnost Putina na několik měsíců, maximálně rok. Barevná revoluce byla fakticky v plném proudu.

Putin začal vládnout v zemi, kde vše bylo rozkradeno, na mezinárodním poli na ní nikdo nebral ohled (uvědomme si, že tzv. obranné společenství NATO nedlouho předtím poprvé popřelo samo sebe a zasáhlo proti zemi, která nikoho z jejich členů neohrožovala, a tehdejší Rusko se zmohlo jen na bezzubé protesty).

Armáda nefungovala, zbraně byly rezavé, staré ponorky a lodě se šrotovaly, staré zbraně se vyvážely ven a výroba byla zastavena. Lidé byli demoralizováni, měsíce a léta mnohé firmy nevyplácely mzdy, měna se zhroutila, inflace znehodnotila důchody i sociální dávky (inflace v roce 1993: 875%, inflace 1999: 86%), hrubý domácí produkt byl na úrovni země velikosti Dánska. Čtvrtina ruských bank (cca 400!) zkrachovala a s nimi zmizely i úspory obyvatelstva i firem. Podmínky k dokončení barevné revoluce byly ideální.

Jen sebevrah mohl převzít zemi v takovém stavu. Putin to udělal.

Brzy po nástupu k moci moskevský klan pochopil, jaké osudové chybu se dopustil. Berezovskij prohlásil, že Putin byl jeho největší životní omyl. Přiznal tak, že se v osobě Putina příšerně zmýlil a ten nesplnil úlohu, která se od něj očekávala, tedy dokončení destrukce Ruské federace a rozdělení na několik nezávislých celků, které by už mocnosti šikovně vmanévrovaly do bratrovražedných válek – ať už ekonomických, nebo klidně i horkých, aby pak mohly oběma stranám prodávat zbraně. Jak víme, to mocnosti umějí velice dobře.

Berezovskij krátce poté, co zjistil, že se v Putinovi zmýlil a že role nenápadného, legračního úředníčka byla pryč, raději neprodleně emigroval do Británie. Konkurenční moskevský klan byl přinucen navrátit rozkradené – zprivatizované bohatství zpět do Ruska. Kdo nechtěl a dělal ramena, šel sedět.

Byla to dlouhá výprava do historie, že? Ale pro pochopení tehdejší situace nutná, protože mnozí si to nepamatují, respektive nechtějí pamatovat.

A teď zpátky k vaší otázce. Opravdu si někdo myslí, že v této fázi vývoje bylo možno jednat demokraticky? Opravdu si někdo myslí, že oligarchové odstavení od moci a od nakradených miliard se nechali zatlačit dobrovolně? Přirozeně, že se pokusili o zvrat a snažili se Putina mezinárodně i vnitropoliticky zdiskreditovat. Byly tehdejší vraždy Putinových oponentů prací Putina a jeho klanu anebo naopak operací pod cizí vlajkou s cílem zdiskreditovat jej? Kdo to dnes spolehlivě rozklíčuje?

Nechci se Putina zastávat, protože odpověď neznám, ale logika věcí jak jsem ji popsal naznačuje podle staré zásady „cui bono“, čí straně vraždy a tzv. zločiny Ruska prospívají.

A odpověď na poslední otázku – zdali se Nohavica podílí na legitimizaci současného Ruska? Ne. To může vyslovit jen chorý mozek.

Na zesměšňující obrázky reagoval písničkář Jaroslav Hutka. „První obrázek je docela trefená montáž. Další už je nedostižná a ošklivě potrefená dnešní skutečnost.“ (proklik na zmíněné fotografie)

Prosím vás, chlapi u nás se Hutkovi smějí a když ho vidí v hospodě v televizi, říkají, že tam zas opruzuje ten chlupatý bezdomovec z Holandska. To je smutný konec písničkáře a nejsmutnější je, jak z něj a jeho multikulturních soukmenovců srší nenávist.

O co jim jde? Jak Nohavica, tak ani Hutka nevydrželi nátlak Státní bezpečnosti. A tak zatímco Hutka nevydržel nátlak a v rámci estébácké akce Asanace podlehl a pod nátlakem opustil republiku, Nohavica podlehl a pod nátlakem odpovídal na otázky důstojníků StB a popsal, s kým se setkal na svém výletě do Vídně atd atd.

Odpovídal tak, jak to musel udělat každý, kdo byl v době normalizace estébáky laskavě vypuštěn na chvíli ven. Pravda, každý to mohl odmítnout. Oběma pánům by pak pravděpodobně hrozil kriminál, každopádně by už nikdy nemohli hrát, pracovali by jako občané třetí kategorie a estébáci by se mstili na rodinných příslušnících a dětech.

Buďme upřímní – kdybychom se my dostali mezi jejich mlýnské kameny, máme jistotu, že my bychom odolali a hrdinně se jim vysmáli?

Kdo má právo vyčítat Hutkovi, že pod nátlakem StB „zdrhnul“ nebo Nohavicovi, že „nedržel hubu“? Kolik je těch, kteří za celou dobu normalizace nepokřivili hřbet a nezalhali, že souhlasí se vstupem vojsk? Vždyť to přece bylo jen malé zlo, bylo třeba přežít ten prolhaný systém a nějak jím proplout, že? Dobře si to pamatuju a kdo už raději zapomněl, ať se začte do materiálů StB třeba na ebadatelně.cz, kde jsou zpřístupněny svazky lidí, které StB pod nátlakem vytěžovala.

Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.

„Zpěvák na straně moci, která nenávidí svobodomyslné lidi, to je konec umělce,“ okomentovala Nohavicovo počínání pro změnu politička Hana Marvanová. „Dnes Jaromír Nohavica přebral ocenění od muže, který v Rusku vytvořil atmosféru, kdy vraždy politických oponentů a novinářů jsou na denním pořádku,“ napsal zase na Twitter novinář Ondřej Kundra. Mají pravdu? Existuje jakási společenská odpovědnost umělce, kterou Nohavica porušil?

Nikdy jsem si nevšimnul, že by Nohavica kdekoliv prohlašoval, že stojí za Putinem. Mimochodem, v Rusku jsem letos strávil celý srpen, prošel a projel jsem skoro tři tisíce kilometrů, ale nevšimnul jsem si, že by moc nenáviděla svobodomyslné lidi. Právě naopak. Ale pokud paní Marvanová měla těmi svobodomyslnými lidmi umělkyně, pokoušející se nacpat si chlazené kuře tam, kam kuřata nepatří, pak má asi pravdu.

A pan Kundra? To je ten, který překopíroval na svůj Twitter tato slova: „Arkadije Babčenka zabila atmosféra nacionalismu a nenávisti, vyhrožovali mu v přímém přenosu ruské státní televize, jeho vražda mohla být nařízena z vyšších ruských míst“ ... a jedna legrační loutka z protinárodní organizace Evropské hodnoty k tomu připsala: „Další ruský demokratický novinář zavražděn. Jeho hlavním nepřítelem byla Putinova mafie. Mám hluboký respekt k těm, kteří nasazují život v boji s krutou Putinovou diktaturou...“

Jedou podle společných nenávistných notiček, že? O pár hodin později vyšlo najevo, že Arkadij Babčenko zabit nebyl a jednalo se jen o policejní volavku...

Ale pan Kundra už na to asi zapomněl a jede si dál svůj kolovrátek.

Jak si vysvětlit, že takové věci, jako medaile pro Nohavicu nebo to, komu Zeman uděluje státní vyznamenání, vzbuzují v této zemi tak obrovskou diskusi? Jsou to důležitá nebo zástupná témata? A pokud, tak zástupná témata čeho? Bavíme-li se o odpůrcích prezidenta Zemana, dostali jsme se do bodu, o kterém se mluví i v USA, tedy že se proti prezidentovi využije cokoliv a značná část společnosti mu nemůže přijít na jméno? Snaží se prezident Zeman svými činy tuto skupinu obyvatel schválně popouzet? Co to s českou společností dělá? Může dojít k nenávratnému rozdělení Čechů na dva tábory, nebo k němu dokonce už došlo?

Ale mezi lidmi přece k žádné diskusi nedochází, lidé respektují vyznamenané osobnosti. Ester Ledecká, Petr Čech, Radek Štěpánek, to jsou jména, která pravidelně slyším, když v cizině někdo vzpomíná, koho z České republiky zná. Mám radost z vyznamenání Rajko Dolečka i když mohlo přijít o rok dříve, když tady tento výjímečný člověk byl. Mám radost z vyznemanání Aleny Vitáskové, Jany Lorencové, Erika Besta, Václava Větvičky, Zdeňka Zbořila, Ivanky Kohoutové nebo Dariny Nešporové, která je pro mě opravdovou hrdinkou. Osobně mám problém třeba s vyznamenáním Michalu Davidovi, který je pro mě symbolem interpreta pokleslých normalizačních odrhovaček, kterými jsme byli syceni. Přesto musím přiznat, že to je výjímečně talentovaný jazzový muzikant a velice úspěšný skladatel a respektuju to.

A tak mi připadá, že jediní, kdo rozeštvává lidi a neustále se snaží přicházet s nenávistnými tématy, skáčou svým hostům do řeči, chovají se neslušně a neuctivě jsou – novináři. To oni vnášejí do společnosti nenávist a kontroverze.

Herec a ředitel Divadla na Jezerce Jan Hrušínský se v rozhovoru pro server Aktuálně.cz nechal slyšet, že „...se dříve kradly jen peníze, dnes ale „vládci“ chtějí lidem krást i svobodu“. Souhlasíte s tímto pohledem na věc?

S vyjádřeními Jana Hrušínského jsem obvykle nemohl souhlasit. S tímto překvapivě ano. Dnešní vládci z Brusele a jejich domácí pomahači kradou lidem svobodu salámovou metodou kolečko po kolečku a kradou lidem svobodu slova a svobodu vyjadřování. Hromadná likvidace názorových oponentů na sociálních sítích je bezprecedentním útokem na svobodu slova, tak jak to precizně popsala Klára Samkové ve svém dopise Marku Zuckerbergrovi, najděte si jej, stojí za to, na mainstreamu jste o něm určitě neslyšeli.

Jen se obávám, jak tak srovnávám předchozí projevy Jana Hrušínského, že on to myslel trochu jinak. Ale každopádně se mu to povedlo říci hezky, i když asi nechtěl.

Bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza chce objíždět ČR a vyvracet mýty o EU. Je totiž toho názoru, že Češi jsou vůči EU skeptičtí, protože podléhají lžím a dezinformacím. Pouze 39 procent lidí u nás považuje dle nejnovějšího průzkumu členství v EU za pozitivní, jsou nejpesimističtější z celé unie. Euro také nechceme, podle čísel Eurobarometru jsou proti dvě třetiny obyvatel. Má Tomáš Prouza pravdu, nebo nás EU prostě zklamala?

Jen ať objíždí, lid bude tomuto eurohujerovi určitě se zájmem naslouchat. Mimochodem, není to tak dávno, kdy mocní říkali, že Hlas Ameriky, BBC a Svobodná Evropa šíří lži a dezinformace. A už je to tady zase. Mocní nás chtějí umlčet a znemožnit nám komunikaci. Ale to chtěli bolševici také. A tak pan Prouza není vlastně nic jiného než našimi penězi placená rušička Svobodné Evropy. Jak všichni víme, pravdu tím stejně neumlčeli. Takže tato nová prušička může klidně i na čas uspět, ale pravdu do země nezadupe. Lidé cítí, že směřujeme k nové totalitě a udělají si svůj názor bez státního ideologa.

V čem je situace jiná oproti roku 2004, kdy jsme do Evropské unie nadšeně vstupovali? Měla s odstupem času stěžejní roli kampaň tehdejšího premiéra Vladimíra Špidly?

Ale vůbec ne. Žádná kampaň nehrála roli. Prostě jsme věřili, že ta prosperita, kterou jsme viděli při návštěvách Západu, se postupně přenese i k nám a že budeme vydělávat jako oni. Byl to obyčejný ekonomický kalkul, protože o svobodu nešlo, tu jsme dávno měli. Věřili jsme konceptu svobodného pohybu zboží, lidí, služeb. Věřili jsme v rovnoprávnost jednotlivých zemí a v to, že nám nikdo nebude „o nás bez nás“ něco vnucovat. Respektovali jsme i diskriminační podmínky, kdy jsme museli zlikvidovat části našeho tradičního průmyslu. Respektovali jsme dokonce i podmínky pro podlidi z Východu, které nám po sedm let zakazovaly pracovat na Západě.

Poměrně rychle jsme vystřízlivěli. Dnes vidíme, jak dotace rozežraly přirozené ekonomické prostředí. Skrývá se za nimi jen okrádání úspěšných a korumpování jednotlivých států. Maďarsko přiznalo otevřeně, že by se státní rozpočet, kterému by Brusel zastavil přísun dotací, velice rychle zhroutil. Není to nádherná páka, kterou může Brusel jednotlivým buřičům vyhrožovat? Svobodný pohyb zboží funguje dobře, třeba ten svobodný pohyb podřadného zboží Západu určeného pro východní podlidi je dokonalý. Svobodný pohyb služeb také naši podnikatelé dobře znají, třeba naši autodopravci ve Francii. A svobodný pohyb osob je také super věc, třeba pro zločince nebo nelegální imigranty bez dokladů, že?

Tak to nekončíme náš rozhovor zrovna optimisticky, ne?

No a? To se snad ještě může, dívat se na svět realisticky, ne? Až budou všechny zprávy o Bruselu optimistické, bude to známka toho, že nás dostali...

Zdroj: Rozhovor pro Parlamentní listy 7.11.2018

Autor: Ladislav Větvička | středa 7.11.2018 11:11 | karma článku: 44.58 | přečteno: 5403x

Další články blogera

Ladislav Větvička

Tady přece nejde o blbych 50 milionu ani o rybařeni v Artěku...

Konečně! Buch je mi svědkem, že sem teho chlopa nikdy neměl rad a nikdy sem o něm nic pozityvniho nenapsal. Co sem tež měl o něm napsat pozityvniho?

15.11.2018 v 11:55 | Karma článku: 49.05 | Přečteno: 35574 | Diskuse

Ladislav Větvička

Jan Petránek

Jeden z opravdových novinářů, které měl tento národ, včera opustil tento svět. Patřil k osobnostem typu Karla Kyncla nebo Jiřiho Dienstbiera (staršího, přirozeně...).

12.11.2018 v 11:11 | Karma článku: 44.89 | Přečteno: 4761 | Diskuse

Ladislav Větvička

Ostrava si nechala postavit multykulturni Majku z Gurunu, keru nam cely svět može zavidět

Je to u nas taky zvyk. Když umře kdosik vyznačny, zrobi mu sochu. Potem se ta socha za čas zas vybuli, bo komusik připadne blbe, že kdosik jiny sochu ma a on ne. To je tež v našich zemich taky zvyk.

30.10.2018 v 13:13 | Karma článku: 48.18 | Přečteno: 19314 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jan Dvořák

Dvojhlavá hyena z titulní strany

S listopadovým pádem starého režimu se brzy odporoučelo i jeho tzv. satirické zrcadlo, časopis Dikobraz.

18.11.2018 v 8:47 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Miroslav Gruner

Možnost positivně využít slídění existuje?

Samosebou, že slídit je proti Pánubohu. I když slídilové si třeba myslí, že počítačová analýza myšlení kamerou snímané osoby je využitelná k prevenci kriminality mimo jiné tím, že systém vypočte a následně aplikuje nápravu mysli.

18.11.2018 v 7:52 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 92 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Listopadové účtování má dáti -dal

Slovenský president Andrej Kiska včera řekl, že 17. listopad je nejdůležitějším datem v dějinách moderního Slovenska. Český president Miloš Zeman neřekl vůbec nic

18.11.2018 v 7:48 | Karma článku: 18.83 | Přečteno: 266 | Diskuse

Michal Okrouhlík

Kytky do koše nepatří

Kde je ta tenká hranice, kdy v demokracii je odpor ještě správný a kdy se naopak již lidé chovají jako ti, proti komu bojují...

17.11.2018 v 20:54 | Karma článku: 20.80 | Přečteno: 829 | Diskuse

Robert Bartoš

Vrátili jsme se z Hradu

Kam vede umanutost premiéra s pocintanou vestou a podpora jeho soukromého hnutí? Jak je možné, že ho stále podporuje takové množství lidí?

17.11.2018 v 20:52 | Karma článku: 23.93 | Přečteno: 886 | Diskuse
VIP
Počet článků 868 Celková karma 48.55 Průměrná čtenost 10858

Mail: ladik.vetva@gmail.com

Lašsky cyp. Blogař, cestař, fotograf, spisovatel. Chvilu na Moravě, chvilu na Slezske, chvilu na Cejloně nebo v Karabachu, prostě tam, kaj je mi fajně...

Motto: Nevěřte politykum, nevěřte dochtorum, nevěřte novinařum, nevěřte blogařum a hlavně nevěřte mně. Věřte sobě. Mate vlastni hlavu... 

Najdete na iDNES.cz