Mnichovsky atentat

6. 06. 2018 11:11:11
Na porubske Myslivně otevirali rano v deset. Tato legendarni knajpa ležela na kraju lesa mezi vysokoškolskyma kolejama a největšim venkovnim umělym kupakem ve středni Evropě. Diky temu měla vždycky staly přisun hostu.

Studentky a opilci z baňske tady přichazali hned pote, co absolvovali prvni ranni přednašku. My zme nic absolvovat nemuseli, takže zme dorazili hned na desatu přes zablacene pole.

Doma sem stare oznamil, že odjižďam na Krym, nabalil sem batoh chlastu a kupodivu se nesetkal s namitkama. Myslela si chuděra, že idu do vitkovicke vinarny, kera měla stejny nazev jak světoznamy poloostrov, kaj se potkali zločinci Stalin, Ruzvelt a Čurčil.

Když ve štyry odpoledne dovalil taxikem Helmut, už zme byli navaleni.

„Valime do Praglu, synci, ukecal sem kamoša, čeka nas tam s autem, navštivime jeho onkela v Mnichově a pak nam bude robit řidiča až na Krym,“ prohlasil tonem, kery nepřipušťal dyskuzi.

Za chvilu zme už seděli v kupečku expresu Ostravan do Prahy. „A co vas do tý Prahy tak táhne, chlapci?“ zeptala se starši spolucestujici pote, co zme chvilu v našem dyjalektu probirali našu situacu a hlavně naš vztah k tym panakum v Praglu. Helmut se zamyslel, podival se do jejich bezelstnych oči a povida: „Co by nas tam asi tahlo? Přece lokomotyva, pyčo.“ Pani se na nas nadřazeně z despektem podivala a od te doby zme měli kupečko pro sebe, bo ani po celu cestu si už ku nam překvapivě nikdo nepřisednul, přestože chodbička byla plna..

Před šervudem u hlavaku nas očekaval vysoky synek v kabrijoletu Oktavia, rok vyroby tak asi šedesat tři.

„S tym chceš valit na Krym, hňupe?“ zeptal se ho Dejv.

„Máš ňákej problém, krávo? My, boháči z Prahy, jezdíme v autech bez střechy, pijeme přestárlá vína a žereme plesnivý sejry,“ reagoval ten bezelstny chlapec. Tym nas přesvědčil, že bude dobrym členem vypravy, přestože jeho přizvuk byl strašidelny.

Sedli zme do luxusniho kabrijoleta, kery se nam měl stat domovskym mistem na mnoho tydnu dopředu, připili se burbonem na uspěšny vylet a usnuli. Rano zme se probudili v centru velkeho města před vymydlenym podnikem s pelargonyjema v oknach.

„Ty vole, kaj to zme?“ protiral si oči nevěřicně Dejv.

„To mi neřikej, debile, že to neznaš!“ zamračil se Helmut. „Tady onkel Adolf zahajil svoju velku politycku karieru, když vystřelil do stropa a prohlasil, že přebira bavorsku vladu do svojich narodně socialistyckych ruk!“

Vstupili zme do obrovske pivnice s nazvem Hofbrauhas. Kelnerky v koženych zastěrach roznašaly lustry tuplaku. Kolem stolu posedavaly stovky Bavoraku v modrobilych krojach, dechovka hrala Škoda lasky v německe verzi a všeci vypadali šťastně.

„To su všecko narodni socialisti?“ zeptal se Helmut našeho řidiča.

„Drž hubu, vole, tady se to slovo nesmi vubec vyslovovat, všude tady sedi tajni. Ne aby tě napadlo zvednut pracku!“ obaval se pravem naš šofer.

„Posluchej, synku, kaj je tvuj pražsky přizvuk? Ty nejsi z Praglu, že ne?“ zaujala mě šoferova dyjalektyka.

„Si cyp? Ten je naš, z Bolatic. V Praglu robi ekonoma na Fondu narodniho majetku, bo tam se robi zajimave věci,“ usadil mě Helmut.

Objednali zme pivka, přinesli nam tuplaky. Objednali zme kolena a měli pocit, že mistni bravci musi byt velci jak sloni, pokud maju take kolena. Bylo to neuvěřitelne. Všeci kolem mluvili německy a chovali se tak bezostyšně, jak kdyby ani neprohrali valku.

„Dopijte pivka, ideme na Oktoberfest,“ prohlasil řidič, když se vratil z navštěvy onkela.

„Jak može byt Oktoberfest, když je deprem zaři?“ zeptal sem se najivně.

„To je tady taky zvyk. Řikaju temu Oktoberfest, ale začina to už v zaři. Asi to přebrali od Rusu. Ti měli tež řijnovu revolucu v listopadu, Lenin se jmenoval Uljanov, Stalin Džugašvili a Trocky byl Bronštajn. Asi to tak robi kvuli utajeni,“ poučoval nas s važnym gzychtem řidič.

Prošli zme z Brauhauzu přes hlavni mnichovske naměsti a ocitli se v Asii. Všude kolem nas byly plagaty v turečtině, před čajovnama hulili tmavi synci vodni dymky, popijali čaj a baby chodily zabalene jak kuželky do takych černych hader, enem očiska s kuskem pysku jim byly vidět.

„Ty vole, ja snad mam vlči mlhu! Kajs nas to zebral? Vždyť to je Ankara a ne Bavorsko!“ zhrozil se Dejv.

„Mlč a tvař se, že ti to připada normalni, tak to bude brzo vypadat aji u nas v Bolaticach, pokud to připustime,“ šeptal řidič.

„No tak v Ostravě to tak nikdy vypadat nebude, hňupe. To by cygani nepřipustili, aby jim jakysik Turek bral davky.“

„Enem aby ses nedivil. Cygana se nikdo ptat nebude. A tebe už vubec ne,“ prohlasil Helmut.

Prošli zme špinavu čtvrti, věter po ulicach roznašal hromady odhozenych papiru z mekdonalda, kaefcečka a jinych ikon postkapitalistickeho světa. Před nama se objevila obrovska plocha s kolotočama a obrovskyma cirkusovyma stanama. Turci zmizeli a misto nich okolo nas se zase pomalu prochazali puvodni obyvatele Mnichova, domorodci v bilych podkolenkach a hadrach, kere zme znali z dokumentarnich filmu, kere za Husaka davali v telce při vyznamnych vyročach, když sudeťaci robili virval v našem pohraniči a tvrdili, že když jich tam žije vic jak nas, tak to přece musi patřit jim.

Vešli zme do jedneho cirkusoveho stana a cigara nam vypadla z huby. Nebyly to žadne cirkusy. Uvnitř bylo snad několik tisic lidi, všeci stali na dubovych stolach, v rukach drželi obrovske tuplaky a zpivali jakesik nacistycke pisničky. Překvapeni nebralo konca. Už za malu chvilku zme tež stali na stole, zpivali s davem ožralych, keři se na rozdil od ožralych v Ostravě chovali naprosto civilizovaně a lopali piva z tych obrovskych kryglu. Jeden sem schoval Dejvovi do baťoha, bo taky artefakt sem se nemohl nechat ujit.

Bylo to zvlaštni, přestože zme nikdo z nas neuměli německy vic, jak zakladni fraze, kere byly sučasti každeho filmu s nacistycku tematyku, naprosto plynně zme komunykovali s bavorskyma kamošama okolo nas. Vypadalo to, že aji oni nam rozumi.

Helmut kajsik zmizel.

Za chvilu zme zpozorovali jakysik neobvykly rozruch. Z hajzlu vychazala skupinka chlopu v civilu, uprostřed nich byl Helmut, kereho drželi za ruky a vyvaďali ho kajsik ven.

„Padame, vole, nacysti zatknuli Helmuta!“ zařval sem Dejvovi do ucha a valili za nim, abyzme ho zachranili před koncentračnim taborem.

U vychodu nas zastavili jini střizlivě vyhližejici chlopi a vyzvali Dejva, ať jim odevře baťoh. Dejv byl překvapeny, když mu z něho vytahli tuplak, kery sem mu tam před hodinu tajně schoval. Venku zme našli Helmuta, celeho mokreho, jak sedi na travniku a sleduje tajne, jak si zapisuju jeho inycyjaly.

„Vy ho znate?“ zeptal se nas česky jeden z tajnych. Vezměte si ho a opusťte okamžitě prostor festyvalu, nebo vas budeme nuceni předvest a zadržet.“

Zebrali zme Helmuta a valili pryč.

„Smrdiš jak žumpa! Cos tam vymamlasil, vole?“ vyzvidali zme, enem co zme byli zase v bezpeči turecke čtvrti.

„Nic, vubec nic, su to uplne multykulturni hovada. To je mnichovsky atentat, to si ani v osumatřicatem nedovolili! Normalně sem scal do takeho žlabka, jak u nas v knajpě U mamy. Akorat ten žlabek byl dluhy tak dvacet metru a před nim stalo v řadě snad třicet chlopu. Tak mi to cosik připomnělo z filmu o hajdrychiadě a zvolal sem - Ať žije Rajnhard Hajdrych, ale ne moc dluho! No a ty hovada se do mě pustily a vyvalaly mě v tym žlabku. Kurvy nacistycke. Asi si mysleli, jak sem se pravu ruku opiral o tu stěnu, že je zdravim. A pak už tam naraz byli ti tajni a tahali mě ven. A tak vlastně ani nevim, za co mě zebrali.“

„Tak, synci, padame pryč, dřiv jak se na celnicu dostanu naše udaje. Tež byzme mohli skončit v Dachau, tady su na take kecy citlivi,“ uzavřel našu mnichovsku anabazu řidič.

Unik z rajchu dopadnul dobře, za dvě hodiny naš luksusni kabrijolet šťastně projel bavorsko – rakusku hranicu.

* * *

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady.

Autor: Ladislav Větvička | středa 6.6.2018 11:11 | karma článku: 45.03 | přečteno: 11114x

Další články blogera

Ladislav Větvička

Už je to 74 roku, co amerycka armada osvobodila kusek řišske župy Sudety

To je hrozne, jak to leti. Ale neda se nic robit, je třeba si to furt připominat, aby kohosik nenapadlo tvrdit nam, že Němci byli ti hodni a my ti zli.

10.5.2019 v 11:11 | Karma článku: 48.59 | Přečteno: 16620 | Diskuse

Ladislav Větvička

Buzerace a šikana českych řidiču pokračuje

Od samotneho rana jede ve všeckych medyjach geblsovska propaganda, jaku svět neviděl. Češti řidiči su horši jak vloni, vic zabijali a vic chlastali. Sviněěě! Hrr na ně!

23.4.2019 v 11:11 | Karma článku: 48.75 | Přečteno: 23296 | Diskuse

Ladislav Větvička

Když hoři symboly, přichaza blba doba

Je to smutne, když zhoři jakysik barak. Navic pěkny barak. A navic symbol. Ale nic neni nahodne. Symboly mizi v přesně stanoveny čas. A po jejich zmizeni obvykle přichazaju horši doby.

16.4.2019 v 13:13 | Karma článku: 49.09 | Přečteno: 32972 | Diskuse

Ladislav Větvička

Nepodlehejme Afrofobii a pusťme bratry do domu!

Typicka ukazka bělošske arogance dneska proběhla ve vodach Středozemniho mořa. Italske zvlaštni jednotky podlehly Afrofobii, vtrhly na loď, kerou se naši bratři pokusili vymanit z chudoby a obohatit život bilych Afrofobu.

28.3.2019 v 12:12 | Karma článku: 48.53 | Přečteno: 21277 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jan Sviták

Generátor: Pilulka, celek

Rád píši povídky. Proto si nechám čas od času vygenerovat dvě náhodná slova a napíši o nich 500 - 1000 slov. Pokud rádi čtete povídky, sledujte můj blog :)

21.5.2019 v 8:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse

Alena Vachtová

Kavárna bez placení

1. kapitola STRACH má sice velké oči, ale tyhle byly ďáblovy. Odešla jsem bez placení a teď budu na útěku

20.5.2019 v 17:53 | Karma článku: 6.50 | Přečteno: 247 | Diskuse

Jakub Kouřil

Ulita

Za devatero listy a desatero stébly trávy se ukrýval domeček. Nebyl to domek s okny, závěsy a květinami. Na zemi se leskla ulita hlemýždě. Tedy skořápka se neblýskala, ale kapka rosy, která na špičce uvízla.

20.5.2019 v 12:31 | Karma článku: 4.84 | Přečteno: 85 | Diskuse

Kateřina Lhotská

Příliš vzdálená toaleta

O tom, co vše se může přihodit, když urgentnost veskrze lidské velké potřeby přejde ze stavu „nutno vyhovět“ do stavu „nelze nevyhovět“ a není přitom „kde vyhovět“.

19.5.2019 v 19:01 | Karma článku: 33.58 | Přečteno: 1147 | Diskuse

Liběna Hachová

Být aspoň chvíli mouchou...

...a nepozorovaně se dívat a poslouchat. Na strkání nosu (nebo sosáčku) do cizích věcí se dá šeredně doplatit.

19.5.2019 v 15:26 | Karma článku: 11.32 | Přečteno: 235 | Diskuse
VIP
Počet článků 891 Celková karma 47.61 Průměrná čtenost 11028

Mail: ladik.vetva@gmail.com

Lašsky cyp. Blogař, cestař, fotograf, spisovatel. Chvilu na Moravě, chvilu na Slezske, chvilu na Cejloně nebo v Karabachu, prostě tam, kaj je mi fajně...

Motto: Nevěřte politykum, nevěřte dochtorum, nevěřte novinařum, nevěřte blogařum a hlavně nevěřte mně. Věřte sobě. Mate vlastni hlavu... 

Najdete na iDNES.cz