Bohužel s tym ubyvalo mist, kde zme mohli pařit, ubyvalo lidi, s keryma se dalo stykat, bo zme jim ještě nezpusobili žadnu škodu nebo ostudu a přibyvalo lidi, kere zme už potkavat raději nechtěli.
Skoro každy den zme museli řešit situace jako v Mrtvych hračkach, kde zme v klidu seděli, pili pivko, čuměli na mrtve hračky přibite na stropě, když tu nahle do knajpy vpadlo pět Ukrajincu a valili ku nam.
„Gdě Chelmut?“ vyptavali se s drsnym vyrazem. Ukazali zme jim dřevěne schudky nahoru a čekali, co se bude dit. Nejdřive byla slyšet hlasita konverzace v jazyce, kery toho měl s ruštinu nebo češtinu malo společneho. Ale Chelmut byl majster na jazyky a majstrem psychologie. Hlasita konverzace ustavala, pak bylo ticho, kdybyzme měli jemny sluch, možna byzme slyšeli šustěni bankovek. Pak se z dřevěneho schodišťa ozvaly kroky a pět ukaček odkračalo pryč.
„Maš jakysik problem, Helmi?“ vyzvidali zme, když sešel dule.
„Ale vubec ni. Dlužil sem jim sto litru, ale vysvětlil sem jim, že pokud počkaju a přidaju mi ještě padesatku, že jim vratim dvě sta,“ tvařil se netečně Helmut. „A fčil padame, než jim to dojde a vrati se zpatky!“
Zdrhali zme z Mrtvych hraček jak mali synci z martinovske třešňove aleje.
Na pořad dne přišel napad kajsik se zdekovat.
V te době byly legalni enem dvě možnosti, jak uniknut před pronasledovatelama. Buďto se nechat prohlasit za nesvepravneho, anebo zmizet a byt zmiznuty. Až raz budu rekultyvovat ostravske laguny, možna se budu divit, jake male ropaky tam najdu mumifikovane. Ale my zme neměli na mysli zmizeni fyzicke. Napadlo nas zmizeni terytorijalni. Dostali zme napad kajsik se přestěhovat. Pasy zme měli, takže na par měsicu byzme se mohli vypařit.
Seděli zme ve Vrtuli, což byl jeden z poslednich azylu, kde zme se mohli bez problemu uchylit a dyskutovali o tym, co bude dal. Leto šlo pomalu do dupy, kdosik za plentu rozhodoval o tym, že Československo konči a my zme přemyšlali, jestli dopadneme stejně jako Srbi a Chorvati v Jugošce, kere kdosik vehnal do občanske valky.
„Synci, musime pryč. Tady to smrdi, hrozi valka. A co huř, leto je v dupě, takže nas čeka enem ten slizky podzim a hnusna zima. Musime do tepla,“ prohlasil Dejv.
„S tym nemam problem, synci, enem musime vymyslet, kaj zakotvime. Co navrhujete?“ položil jasnu otazku Helmut.
„Mělo by tam byt teplo, moře, baby, chlast a dobre žradlo,“ zamyslel sem se.
„To je dobra uvaha, to zebereme jako zaklad. Tym nam vypadavaju všecky vnitrozemske země a Německo, bo tam je hnusne žradlo a hnusne baby.“
„Měli byzme se tam aji s tyma babama domluvit, takže zradnu Franciju ani fašistycku Italyju ani Španělsko bysem nebral,“ povida Dejv.
„Neblbni, vole, Frank je mrtvy a občanska valka tam už tež skončila,“ namitnul sem.
„Ale neumime španělsky, musime do země, kaj se domluvime,“ prohlasil vzdělany Dejv.
„Durankulak neberu,“ stanovil sem hranicu, za keru sem nebyl ochotny jit.
„Co to kurva je?“ nadzvednul oboči Helmut. Take jmeno v životě neslyšel.
„To je v Bulharsku, vole. Ostravsko karvinsky revir tam ma kupenu celu vesnicu. Smrdi tam scypli mlži aji hlavonožci a v dunach se tam blbě dupe, bo dycky se ti tam dostane jakesik zrnko,“ prohlasil zkušeně Dejv.
„Tak to tež jebu. Nechcu ho mět zedřeneho,“ zkrutil pysk Helmut. „Co takhle Krym?“ podival se na nas.
„Krym? Jebe ti? Tam su bolševici, pionyři v Artěku a Jalta. Tam nas spojenci prodali Stalinovi. A jak byzme se tam vubec dostali?“ povidam mu.
„Ale je tam teplo, chlast, baby a kajsik u Sevastopole tam ma hrob stryk Johan,“ reagoval Helmut.
„To nezni špatně, tam by mohlo byt fajně,“ řekl Dejv. Byla to jedna z vět, kere obvykle rozhoduju o čemsik velice duležitem.
„Dobra, synci, dopravu řešim ja, zitra buďte připraveni, zbaleni, sraz na porubske Myslivně. Rozlučte se s babama, pasy a chlast si připravte na cestu sebu,“ uzavřel dyskuzi Helmut a zmizel.
Bylo rozhodnute. My zme nikdy neměli problem rychle a efektyvně se rozhodovat.
* * *
Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady. Celu knižku enem na mejlu autora.
