Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mrtvy bracha

1. 06. 2018 11:11:11
Helmut byl svym zpusobem buch. Genyjus. Nikdy si nic na sebe nekupil. Nikdy se nic do kvartyra nekupil. Ale nam kupoval všecko. Sam chodil ve starem montgomeraku, ale my zme od něho měli nakupene nejlepši hadry a nejlepši buty.

Helmutovi robilo radost, když mohl lidem cosik kupit. Blbe bylo, když nebylo za co. Ale ono se vždycky cosik našlo. Aji když někdy byla cesta k penězam strastiplna a vyžadovala fakt dost dobre herecke uměni. Byly chvile, kdy zme všeci byli na mizině, a naraz přišly dny, kdy zme po kapsach měli take zdroje, že by nam to aji minyster Klaus ze svoju kuponovku mohl zavidět.

Helmut byl blazen, kery když se rozhodnul, že zrobi cypovinu, tak ju zrobil, ať to stoji co to stoji. Raz zme seděli v Proskovjance, v take vesnicke knajpě kajsik za Staru Bělu. Helmut sledoval v televizi zaběry ze starych bolševickych času, kdy Štrugal a jini papalaši vylizali na českobudějovicke vystavě Země živitelka ze svojich šeset třinactek. Dokument byl prokladany modernima reklamama na jakesik Harvardske fondy, z kerych nam utkvěl v podvědomi enem jakysik syrealistycky obraz školaka, jak cosik piše křidu na tabulu, otoči se a s odpornym rrračkovanim vykřikne: „Harrrvarrrt!“ No debilita nejhrubšiho zrna, nevěřili zme, že by na taku hlupu reklamu kdokoliv ze vzdělaneho českeho naroda nalitnul. Ovšem Helmiho asi ten Štrugal zaujal a tak se okamžitě rozhodnul, jak bylo jeho zvykem. Přišel k telefonnimu automatu a za chvilu bylo slyšet:

„To je mi jedno, jak to zeženete, prostě tady do hodiny budu štyry šest set třinactky. Končim!“ a jebnul ze sluchatkem, jak bylo tež jeho zvykem.

„Cos vymyslel, Helmut?“ odfuknul sem jeho startkovy dym od moji ostravske desitky.

„Jedem do Vrtule. Ale každy bude mět svoju šest set třinactku, tajak za Štrugala. Udělame vyjezd za babama na baňsku.“

Koleje vysoke školy baňske v Porubě, obzvlaště pavilon E, byl znamy velkym množstvim dajnych baňskych inženyrek. A Vrtula spolu s V klubem patřily k mistam, kde se koncentrovaly inženyrky připravene davat, s inženyrama, keři byli připraveni dostavat.

„Mate tady jakesik šest set třinactky,“ hlasila nam kelnerka v Proskovjance.

Dědci od okolnich stolu s překvapenim odhrnovali zaclony a hleděli, co se bude robit. Nedělo se nic zvlaštniho. Helmut kupil každemu na cestu flašku ferneta, aby nam nebylo samotnym v papalaš faru smutno a vydali zme se do Vrtule. Obě auta nechal dojet přimo před pavilon E.

Kaj ostravšti taxikaři - vekslaci zehnali šest set třinactky, netušim. Ale tehdy byla jina doba. Nic nebylo nemožne.

Hluk, kery zme zpusobili před pavilonem E zapřičinil, že se Vrtula velice rychle zaplnila. Nebyl to maly podnik, při dyskotekach se do něho vešlo hrubo přes dvě stě lidi. A fčil bylo nečekaně tež plno.

Helmut se vydal mezi inženyrky a rozhodně se neomezoval.

„Co kuřiš, tlamo?“ zeptal se nejbližši inženyrky.

„Malborky.“

Za chvilu přistal na stole pakel Malborek.

„Co piješ, tlamo?“ obratil se na druhu.

Za chvilu ji přistala na stole flaška Tulamorky.

Helmut se nikdy neobtěžoval malyma krabičkama nebo malyma panakama. Když cigara, tak pakel, když piti, tak flaška. Inženyrky ho milovaly. Bylo jim uplně jedno, že je oslovoval "tlamo" nebo „pyčo.“ Bylo to jakesik zvlaštni flujdum, kere Helmuta obklopovalo a bylo uplně jedno, jak se k ženam choval.

Ten večer skončil Helmut ze štyrma babama na pokoju a ja s dalšima dvěma na druhem. Nevim, co s tolika babama robil. Ale vypadaly spokojeně a spokojena byla aji ta stara patrona z kukaně na pavilonu E. Taky uplatek ještě nikdy nedostala.

Druhy den přišla krize.

Inženyrky odešly na přednašky a my zme osaměli.

„Suši mě jak cyp,“ ozvalo se z vedlejšiho pokoja.

„Kupil bych lahvače, ale nemam ani floka,“ odpověděl sem.

„Ty vole, ja už tež ni, všecko padlo na ty papalašfara....“

To bylo blbe. Byli zme v Porubě, daleko od našeho Věcha, bez koruny v kapse. Prošmejdili zme babam ledničky, ale bylo to marne. Ty hydry hlupe tam měly enem jogurty a jakesik zeschle salaty. No humus.

„Musime cosik vymyslet, nebo scypnem,“ povidam Helmutovi.

„Neboj, pyčo, ideme do Lva,“ rozhodnul Helmut dalši program.

Lev je nejstarši knajpa v Porubě. Vlastně v Puskovcu. Už dobrych tři sta roku se tam zastavovali formani, keři jezdivali po stare cisařske cestě na Opavu. Dole pod kopcem už byla rovina a za řeku Opavicu byla Prajzka. Prajzka, to byla do roku 1918 cizina – německe cisařstvi, ale na kopcu bylo stare dobre Rakusko. Do Lva zme chodivali na kulečnik často. Kelnerky nas tu znaly, a dobře si pamatovaly, že zme ku nim byvali štědři. Nedaleko byval Helmutuv bracha, sportovec, kery často běhal, bo si myslel, že to prospiva zdravi a raz za čas se do Lva tež stavoval na jedno, když mu sušilo.

„Nazdar chlapci!“ přivitala nas Jarka. „Co se date?“

Po třeti dvanactce zme se začali citit jakž takž funkčně.

„Jak to zrobime s placenim, vole?“ obratil sem se na Helmiho.

„Neřeš, cype,“ odfrknul a vydal se k vyčepu.

„Jaruš, možu se zavolat? Bracha s tatu nas tu měli vyzvednut a nějak dluho nejedu.“

„Jasne, dyktuj čislo.“ Stary dobry telefon s otačivym čiselnikem vytačal čislo na Helmiho mamu.

Byl mi jasne, že přijde herecka seance, enem kelnerky a chlopi v hospodě to zatim netušili.

„Ano, mami, to sem ja. Kde je tatinek? ...no to nemysliš važně .... ne ...ne ... a bracha? ...ne, to neni možne.“

Helmutuv hlas se zlomil, sluchatko třisklo o vyčep. Hospoda ztichla. Všeci chlopi, od mladeho komunysty Jarina, přes fašystu Karla až po stareho Jozefa, kulaka zavřeneho ještě za Gottwalda na doživoti, viseli očama na Helmutovi.

„To neni možne. V Krpolu do nich najebala vetřieska. Tata dokaličeny, bracha na JIPce.“

Zrobil dramatycku pauzu. Jak dosahnul teho, že mu slza ztekla z jedneho oka přimo před kelnerku, do dneška nechapu.

„Jaruš, dej každemu na stul flašku ruma. Ja to platim. Snad se nad nima buch smiluje...“

Jarce tež ukapnula slza: „Jasne, Helmi, to vubec neřeš, prostě až budeš mět, tak zaplatiš, to je jedno jestli zitra nebo pozítří, hlavně ať su v pořadku.“

Cela hospoda bez mrknuti oka přijala flašku na každy stul. Bo jak je jakasik tragedyja, my Česi se umime semknut, to zas ne že ne. Jak je narodu zle, to my držime pospolu. Někdy dokonce aji cely tyden.

„Co robiš, vole? Jak to zaplatime?“ povidam mu, když si přisednul.

„Neřeš, pyčo.“ Byl na něho tragicky pohled. Ale temu se nemožete divit. Kdyby do vašeho brachy s tatu najebala vetřieska, tež byste byli smutni.

Flaška rumu zmizela.

„Helmi, nechceš si zavolat přimo na fakultku, ať viš, jak na tym tata s brachu su?“ přišla s pivem Jarka.

„To je dobry napad, budu to mět přimo od zdroja,“ suhlasil Helmut a vykročil k telefonu.

Cela hospoda ztichla a visela mu na rtach.

„Dobry den pane primaři... ne, bratr... to nemyslite važně... jak se to stalo... embolia... to snad ne...“

Sluchatko třisklo o zem a točena šňura s nim chvilu pohupovala.

Helmutovi se zrosily oči. „Tak bracha to ma za sebu... Jaruš, dej každemu flašku ruma na stul...“

„Rum už nemam, Helmi....“

„To nevadi, nic si z teho nerob, tak burbon nebo ferneta...“

Zebrali zme každy flašku a zlomeneho, brečiciho Helmiho sem vyvedl z knajpy ven.

Večer zme zas chtěli stravit na kolejach. Ale hydra z kukaně nas bez uplatku nechtěla pustit a baby z Vrtule, když zjistily, že dnešni zdroje už nesu tak bohate jak včera, se vytratily.

Vratili zme se na zavěrečne pivko do Lva.

Jarka byla jakasik divna. Po ruce měla taky dřevěny pantok, kery v knajpě udajně zanechal Petr Bezruč, když se tudyma vracaval do Haja ve Slezsku.

„Co je, Jaruš? Tebe to zebralo vic jak mě, že ja?“ pohladil ju po vlasach Helmut.

Jarka zebrala pivo a vylila ho Helmutovi na hlavu.

„Ty hajzle! Fčil tu byl sused a řikal, že tvuj bracha před barakem hrabe listi! Odkdy mrtvy bracha hrabe listi, co?

Chceš mi namluvit, že jen co ho pohrabe, tak zalije zahradu olejem a odleti za Charonem?

Ja ti dam vetřiesku! Ja ti dam JIPku!“

V okamžiku, kdy se ji v ruce objevil pantok, Helmut nelenil a vyběhnul z knajpy z kopečka dule směrem ku Mamě. Malem ho sejmula projiždějici vetřieska.

Jarka za nim chvilu utikala, cosik škaredeho křičela a Helmutovi dalo dost roboty, než se ji ztratil v uličkach stareho Pustkovca...

* * *

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady. Celu knižku enem na mejlu autora.

Autor: Ladislav Větvička | pátek 1.6.2018 11:11 | karma článku: 42.86 | přečteno: 7562x


Další články blogera

Ladislav Větvička

Mnichovsky atentat

Na porubske Myslivně otevirali rano v deset. Tato legendarni knajpa ležela na kraju lesa mezi vysokoškolskyma kolejama a největšim venkovnim umělym kupakem ve středni Evropě. Diky temu měla vždycky staly přisun hostu.

6.6.2018 v 11:11 | Karma článku: 44.57 | Přečteno: 9788 | Diskuse

Ladislav Větvička

Čas vypadnut

Situace pro nas začinala byt poněkud nebezpečna už snad uplně všude. Akci, jako byla ta s tenyskama, s mrtvym brachu nebo s prstynkem, přibyvalo.

4.6.2018 v 11:11 | Karma článku: 44.56 | Přečteno: 14632 | Diskuse

Ladislav Větvička

Letadlo do Praglu

Jedneho podzimniho dňa zme se rozhodli, že se podivame do hlavniho města. Teda my zme se nerozhodli. Jedneho rana se u Věcha objevil Helmut, kery měl schovane mega v kapse.

28.5.2018 v 11:11 | Karma článku: 42.78 | Přečteno: 5699 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Klára Tůmová

Eva

Darina otráveně pohlédla na hodinky. Následně protočila oči a znuděně zívla. Kde se ta Eva zase courá? Co vyměnila chlapa, není na ni spoleh. Upila studeného kafe. Bude muset jít, nebo jí sousedka kluka už nikdy nepohlídá.

18.6.2018 v 18:22 | Karma článku: 9.22 | Přečteno: 283 | Diskuse

Liběna Hachová

Někdy, jednou, až...

Existuje jenom dnešek. Včerejšek už je pryč a zítřek ani být nemusí. Neodkládejte to důležité ve vašem životě.

18.6.2018 v 12:07 | Karma článku: 9.42 | Přečteno: 246 | Diskuse

Ludmila Svozilová

Sběračka kostí a Belialovi psi

Alžběta Pírková opouští šumavské Sudety a stěhuje se do Litoměřic. Právě tady, v městském podzemí a malebných kopcích Českého středohoří, bude muset svést osudovou bitvu nejen s Belialovými psy, ale i se samotným Knížetem temnot.

18.6.2018 v 8:08 | Karma článku: 11.02 | Přečteno: 180 | Diskuse

Marcela Valouchová

Šutr 28 - Pořádková služba

Na palubě lodi blížící se k planetě bylo živo. Generál Ordo pozoroval organizovaný ruch a byl spokojený. Byli na civilní misi. Měl pověření vládního vyjednavače z Domoviny, ale jeho instrukce byly jasné.

18.6.2018 v 7:20 | Karma článku: 4.64 | Přečteno: 100 | Diskuse

Jiří Babor

Asi takovej pocit

Teď si nejsem jistý jestli jsem to trošku nepřehnal, ale jak mi to lezlo z hlavy tak jsem to napsal, ale vy už si s tím nějak poradíte.

17.6.2018 v 14:13 | Karma článku: 4.76 | Přečteno: 223 | Diskuse
VIP
Počet článků 849 Celková karma 45.42 Průměrná čtenost 10688

Mail: ladik.vetva@gmail.com

Lašsky cyp. Blogař, cestař, fotograf, spisovatel. Chvilu na Moravě, chvilu na Slezske, chvilu na Cejloně nebo v Karabachu, prostě tam, kaj je mi fajně...

Motto: Nevěřte politykum, nevěřte dochtorum, nevěřte novinařum, nevěřte blogařum a hlavně nevěřte mně. Věřte sobě. Mate vlastni hlavu... 





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2018 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.