Furt zme byli zvykli posluchat přikazy politbyra v čele s Bilakem, kery sice neměl byt připušťany na saka, zato stalinske postoje v politbyru uměl branit dokonale.
Na Spolek sem chodil pravidelně, Helmut ale zmizel. Vypadalo to, že splnil slovo a že se mu fakt podařilo dostat ven. Anebo ho odpraskli na hranicach a hodili do Dunaja. Komaři museli byt už hodně nervozni, bo všude okolo Československa to pěkně vřelo.
Ale neuplynul ani tyden a v Berlině spadla zeď. Fčil bylo jasne, že tabor miru je ďuravy jak cednik. Na jihu se dalo prokluznut přes prostřihanu maďarsko - rakusku čaru, na severu se odevřel Berlin. Zatim sice enem pro dederony, ale to byla otazka času, kdy se to rozsype cele.
Dneska su všeci chytři, pry už všeci věděli, že režim je u konca. Hovno. Kdyby mi to tenkrat kdosik tvrdil, hadal bysem se s nim, že bolševik ma furt dost sil.
Nečekali zme to nikdo, a to do převratu zbyval enem tyden. Tyden po padu zdi totiž zbuchali policajti v Praglu jakesik členy SSM a byl z teho pruser. Svobodka začala hlasat předem připraveny scenař s mrtvym studentem a to bylo konečně cosik, co dokazalo zvednut lenivy narod s velkyma břuchama od jejich gulašu a čuměni na československu televizu a jeji jedine programy jedna a dva.
Někteři komunysti spolu s klukama od statni bezpečnosti se dohodli, že vyměni stare bolševiky u koryta, a tak zahrali habaďuru, když nechali radoby mrtveho estebaka ležet na Narodni třidě, čimž chtěli vyburcovat lid do ulic. Ale nějak se jim to nepovedlo, trochu se jim to vymklo z ruky a naraz byli chlopi z Charty aji ve vladě, aji na Hradě.
Anebo to bylo tak dohodnute. Ale koho to dneska vlastně zajima, že?
Nam to bylo jedno. Jedine, co bylo pro nas duležite, byl fakt, že se odevřely hranice. Rakusko jako prvni zrušilo viza pro občany ost bloku a my zme konečně mohli legalně, bez buzerace uřadu, ven na navštěvu buržoazniho statu, abyzme se podivali na to konzumni pozlatko, jak o něm celu dobu psalo Rude pravo tak nenavistně, až zme dostali chuť ho zažit na vlastni kožu.
Hned prvni den, kdy se mohlo projet, čekaly na hranici rakuske televizni štaby. Čekaly na statisice vychrtlych Čechu, keři budu stat dluhe fronty do vysněneho kapitalistickeho raja. Štaby čekaly dluho, ale nedočkaly se. Senzace se nekonala. Projelo par zvědavcu podivat se, jak to na druhe straně vypada. Češi nebyli ani vychrtli, ani vyhladověli. Gulaš s knedlama robily naše baby poctive a na rozdil od Polska bylo furt co žrat, navíc, když vesnice byly zdrojem domacich bravku, kur a polnich produktu.
Po pravdě řečene, bolševik byl hlupy. Kdyby uvolnil cestovani o par měsicu dřiv, povolil tisknut takzvane zakazane knižky našich emigrantu a dovolil přivezt par mikrovlnek a friťaku, žaden převrat by se nekonal. Češi se totiž měli dobře. Takzvana svoboda chyběla sotva paru procentam lidi. Většina lidi totiž žadnu svobodu ku životu nepotřebovala a nepotřebuje ju do dneška.
Před Vanocama prud aut směřujicich do Rakuska zesilil. Lidi se dozvěděli, že na hranicach se zadarmo rozdava kafe Čibo a v jednym obchoďaku ve Vidni se davaju zadarmo dva litry oleja do friťaka. To vybudilo mohutnu vlnu zajmu českych hospodyň, zvyklych šporovat každu korunu. Tuž nezajeďte se tři sta kilaku do Vidňa, když tam je cosik zadarmo, že?
Složili zme se na benzin, vypucovali stare embečko a vyrazili zme tež. Ja, Dejv a jacisi dva vekslaci od Tuzexa. Už když zme projeli železnu oponu a octnuli zme se na druhe straně, lezly nam oči z dulku. Nikdy zme neviděli bilbordy, silnice bez jedine ďury, naleštěne videňske kary a baraky, kere zařily barvama. Tak takhle vypada to pozlatko? Šedive Československo naraz ziskalo ještě šedivějši barvy.
Prolezli zme Videň, ale asi trochu jinak, než zbylych devadesat devět procent českych navštěvniku. Maria-Hilfe štrase byla prolezla stovkama českych turistu v ošuntělych bundach, keři hladově hleděli do oken mistnich cukraren a očumovali ceny v nejdražši videňske ulici. To nebylo nic pro nas.
„Serem na to,“ prohlasil Dejv, „Valime do česke hospody, okoštujem ty rakuske patoky a naperem se.“
„Nemohl sem nesuhlasit. V prosincove Vidni už byla pěkna kosa, navic v proslule česke hospodě Nachtazyl ve Vidni zme měli sraz s našima vekslakama. Byl čas jet dodom, bo na nocleh ve Vidni finance nebyly a spat v autě se nam v te kose fakt nechtělo.
Prošli zme dělnicke čtvrtě Vidně a dorazili do Nachtazyla ve Štumprgase. Odevřeli zme nevysoke dveře starobyle, videňske knajpy, kera pry přitom jako česka fungovala sotva dva roky. Zevnitř se vyvalil husty dym levnych cigaret a těžkych ružovych parfemu z Vychodu a vstupili zme dovnitř do teho jedu.
Chvilu sem neviděl dal, než na dva metry od sebe, jak bylo v prostoru zahulene.
Naraz se z roha ozval řev: „Nazdar pyčooo! Kaj se tu bereš, cype?“
Kdosik mi skočil kolem krku.
Byl to Helmut.
* * *
Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady. Celu knižku enem na mejlu autora.
