Ostatně ani ja, ani Helmut zme tu nebyli poprve a rozhodně ani naposledy.
„Co fčil budeš robit? Každy den možeš očekavat povolavak, co?“ vyfuknul sem dym na Helmuta, kery vychutnaval posledni řijnove slunko.
„Jebu to, zajedu dodom na Prajzku, zbalim baťoh a za par dnu valim pryč. Nebudu na ty zelene hlavy čekat. Nejsem debil, pyčo.“
„A kam chceš jet? Bude zima, aji kdyby ses schoval v horach, buď tě tam najdu a zavřu, nebo zmrzneš, vole.“
Helmut se na mě podival a šklebil se: „Tobě to možu řict, ale jestli to praskneš, najdu si tě a zabiju pomalym, tryznivym zpusobem, tak jak to enem my socialisti umime. Jedu do Argentyny.“
„Ty vole! Jak by ses tam dostal?“ vyhrknul sem.
„Fotr ma peněz jak cyp, dostava je z rajchu. Už před pul rokem mi kupil zajezd do Jugošky. Tam přelezu zelenu čaru do Italie a přes Siciliju odjedu do Argentyny. Tam najdu Hitlera, zrobim s nim rozhovor a budu slavny.“
„Ty kravo, to je dost dobry plan. Mysliš, že ještě žije?“
„Tuž jasne, Hitler je věčně živy. Ale pokud tam nebude on, zrobim rozhovor s někym jinym,“ měl v tym naprosto jasno Helmut.
„Tež sem chtěl předloni jet do Vidně, jak bylo mistrovstvi v hokeju. Ale ty kurvy vojenske mi nedaly razitko na žadost o vyjezdni doložku a tak sem mohl jet tak maximalně do dupy. Anebo do Mikulova, jak vlak na Břeclav projižďal těsně vedle železne opony a za dratama byla vidět uhledna rakuska polička. To bylo všecko, co sem tak z teho kapitalistického světa mohl legalně vidět.
„A jak si dostal od vojaku razitko ty, když nemaš vojnu za sebu?“
„Řikal sem ti, že fotr ma prachy. Za prachy jde všecko. Navic my Prajzaci držime pospolu. Cosik dostal ten mamlas na vojenske spravě, susedka z banky už se postarala o devizak. Takže mam prachy, pas aji doložku. Pas je sice enem do Jugošky, ale to je jedno. V Italii požadam o azyl a oni se už postaraju. Tata mi tam už založil konto a uložil jakesik prachy, ať mam na cestu a na tu dobu, než najdu onkela.“
„Ty vole, tak to je bomba! Dam ti adresu, pošleš mi pak jeho fotku s podpisem, bo to tady nikdo nema!“ zasnil sem se.
„Si piš, že pošlu. A drž hubu, viš, co sem ti řikal. Nikomu ani slovo! Bo jak mi to nevyjde, zabiju tě vlastnimi rukami, až vylezu z basy.“
„V klidu, kamo, mam taky pocit, že se ještě potkame, dame si par piv, bo až to tady praskne, nezustanu tu ani minutu a odjedu tež za tebu do Argentyny.
„OK. Dohodnute.“
Byl to zvlaštni podzim. Citili zme v kosťach, že se cosik robi. Polsky parlament se už v letě osumdesateho devateho omluvil za učast na okupaci Československa, Maďaři rozpustili komunystycku partaj a vychodni Němci zanechavali statisice bakelitovych krabic v Praze, když přes zapadoněmecku ambasadu zdrhali pryč z Ostbloku.
Enem u nas byl klid před buřku
* * *
Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady.
