Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Je nebojeschopny, bo je boje neschopny

7. 05. 2018 11:11:11
Kalendař ukazoval konec řijna roku osumdesat devět. Když tak o tym přemyšlam, Helmuta sem potkal v mistach, kere žaden ostravsky chlop neměl rad. Bylo to totiž v budově Okresni vojenske spravy.

Každe jaro a podzim se tady schazaly nedužive postavy ostravskych synku, kerym tu byl zděleny rozsudek zelenych hlav – schopny, odvedeny. Po tomto vyjadřeni už člověk čekal enem na uředni dopis, kerym byl přiděleny k zakladni vojenske službě, z kere nikdo neměl radost.

Všeci se bali služby na vychodnim Slovensku, nebo naopak na zapadnim vojenskem okruhu, ale ono to v podstatě bylo jedno. Odvedenca čekaly dva roky... dneska nepředstavitelna doba... dva roky pobytu v zelene unyformě, stravene nicnerobenim, ztracene dva roky kajsik v dupě u zakopanych vojenskych utvaru, mezi idyjotama, kde vedle na lužku mohl byt negramotny cygan z plechove osady ze Spiše, maďarsky magor z New Castle nerozumějici česky nebo mlady alkoholik z Pavlova, kereho v noci přepadavaly přišerne absťaky a taky stesk po Palavě a Veltlinu, že se z teho počuraval.

Byl sem naprosto rozhodnuty nepoddat se a dosahnut na doklad, kery byl snem tisicu synku tehdejšiho Československa. Podle barvy papundekla, kerym by doklad obaleny, se mu řikalo modra knižka. Tento magicky dokument znamenal, že majitel teto prukazky byl zproštěny vojenske služby.

Nebylo jednoduche taky dokument ziskat, na tym musel člověk dluhodobě pracovat. Buďto musel byt homosexualem, což ovšem nebyla dobra cesta, bo se člověk staval terčem posměchu veškereho okoli. Nebo se to dalo zahrat na kožni nemoce, egzemy a tak. Nebylo to jednoduche. Kamoš se třeba pokušal dostat modru na to, že ma ploche nohy. Dustojnik u odvoda se na něho drsně podival a povida: „No a co, kurva? Co to na mě hraješ?“

Kamoš řika: „Nic, ja se enem bojim, že je mam take ploche, že bysem při utoku tym plaskanim předčasně upozornil nepřitela...“

Dustojnik se pousmal a vyřknul verdykt: „Odvedeny.“ Pak se naklonil ku kamošovi a povida: „Pudeš před jednotku a budeš odminovavat uzemi, když maš ty placate hnaty, cype,“ řval mu do ucha a hlupě se u teho smal.

A tak se partyja nesnažila o jakesik humanni metody. Obvykle se tak nožem zeškrabavala koža z prstu na nohach, na živu kožu se lely nejruznějši sajrajty a čekalo se, až všecko začne přišerně hnisat. Pak se uplacali doktoři, aby napsali spravne vyjadřeni, aby se dalo na vojenske spravě tvrdit, že člověk nemože obut vojenske kanady, bo ma dluhodobě dokaličene hnaty. A vojak, kery nemože obut vojenske kanady, je vojakem naprosto ztracenym, jak v boju, tak v přiměři. Ovšem taka cesta byla strastiplna a bolestiva. Ta se mi tež nelibila.

Zvolil sem třeti možnost.

Psychicka porucha byla varianta, keru volili mnozi, ale člověk buď musel hrat schizofrenyka, nebo mět za sebu aspoň jakesik pokusy o sebevraždy. Člověk to musel robit opatrně, bo byli taci pitomci, keři pokusy dovedli ke zdarnemu koncu, aniž by chtěli. Dosahli tak cila už v zakladnim taboře, ani tu modru už pak vlastně nepotřebovali, aby se zbavili služby v nesmyslne armadě.

Take řezničině sem se ale naštěsti nemusel věnovat, bo sem dluhodobě pracoval na jinem planu, jak oblbnut vojensku hydru.

A tak, jedneho řijnoveho dňa roku osumdesat devět sem se ocitnul v odvodni mistnosti. Stal sem u pultu, přede mnu byl nesympatycky, tlusty plukovnik československe armady, vedle něho ještě tlustějši a ještě nesympatyčtějši pisařka, kera mi připominala hlupu, tlustu Libu od nas z hospody. Vedle mě u stola stal vysoky, dluhovlasy synek v zalatanem, evidentně dluho nepranem montgomeraku a vojenskych kanadach.

To je cyp, pomyslel sem si. Ještě je v civilu a už se dobrovolně obuva do teho těžkeho, smradlaveho hnusu. Cosik takeho može zrobit enem kotlikař nebo debil. Anebo debil kotlikař, to su ti pitomci ze zvrhlyma pravidlama, jako že se nesmi chcat do taboroveho ohňa a tak.

Veškerym měřenim a važenim zme podle zelenych mozku uspěšně prošli, takže bylo jasne, že nejsme ani uzkoprsi, ani buzeranti, ani egzemojidni. Fyzicky zme tym padem měli byt schopni služby v armadě chranici zapadni hranicu tabora miru před ameryckym imperialistu z Volstryta, kery byl podporovany zapadoněmeckym revanšistu z Mnichova.

Tlusty plukovnik se zastavil před mojim potencyjalnim kolegu vojinem, stojicim vedle mě. Spěšně přehlidnul jeho papiry a prohlasil: „Takže vidim, že nic nebrani temu, abyste byl odvedeny, co? Mate cosik k doplněni?“

„Pane desatniku, hlasim, že nemožu byt odvedeny, bo nejsem schopny boja,“ prohlasil ten blazen. Stal v pozoru tak vyšponovany, že ani Japonci nebyli tak vyšponovani, když nasedali do svojich sebevražednych letadel ve funkci kamikadze.

Sledoval sem to s jistym nadhledem. Oslovit plukovnika desatnikem podle mě nebyl dost dobry napad, jak dosahnut svojiho cila. Každopadně je třeba řict, že tento postup ziskal zasluženu pozornost všeckych přitomnych, včetně tluste zapisovatelky. Ze zdvihnutym obočim, fixku namalovanym na tučnem pysku, sledovala ze zajmem dalši děni.

„Co ste to řek?“ pomalu procedil mezi zubama plukovnik, degradovany neznamym chlapikem na desatnika.

„Řek sem, že nemožu byt odvedeny, bo mam taky pocit, že jsem nebojeschopny, čimž bysem mohl ohrozit bojeschopnost cele československe armady, bo jak je to zname z učeni fašistyckeho profesora Pareta, řetěz je taky silny, jak je silny jeho nejslabši članek. A ja nemožu byt nejslabšim člankem československe armady, to se nemožete zebrat na svědomi ani vy, pane desatniku!“

Rudy plukovnik se pomalu obratil na tlustu zapisovatelku: „Jaruško, pište. Odvedenec prohlašuje, že je nebojeschopny, bo je boje neschopny.“

„Mate na to jakesik pisemne dukazy?“ obratil se s přimhuřenyma očama, kere nevěstily nic pozityvniho, na svoju oběť.

„Ano, sudruhu desatniku. Celu knihu Vilfreda Pareta Pojednani o všeobecne sociologii. Umite anglicky? Možu vam ju pučit. Ty kurvy bolševicke to zatim do češtiny nepřeložily!“ odpovidal s kamennym gzychtem Helmut.

„Na to sem se vas neptal!!!“ zařval plukovnik. „Mate jakesik lekařske doklady, že nejste schopen boje?“

„Nikoliv, sudruhu desatniku! Doktory neuznavam, su to neschopni felčaři. Jedinu hodnotu ma frontovy chirurg amputujici zbytečne končetiny a ulevujici trpicim koňskyma davkama morfia. Bohužel, žadneho takeho frontoveho chirurga neznam,“ odpověděl s kamennym gzychtem ten divny patron vedle mě. Už v tym okamžiku sem věděl, že je ztraceny. Ale vzbudil ve mně sympatyje, bo moji tehdejši kamoši by si nikdy nedovolili nazyvat plukovnika desatnikem a přitom ho zaroveň žadat o zproštěni vojenske služby.

„Sedněte se na židlu vedle a vyčkejte rozhodnuti,“ zasyčel na tu divnu osobu plukovnik a jeho červeně natekle očka se obratila na mě: „A vy co? Mate cosik k doplněni vašeho odvodniho protokolu, ať to možeme dneska uzavřet?“

* * *

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady.

Autor: Ladislav Větvička | pondělí 7.5.2018 11:11 | karma článku: 45.80 | přečteno: 12164x


Další články blogera

Ladislav Větvička

Masomaso!!!

Tuž fčil vam kura povim, jak cely ten fičak vlastně opravdově začal. To zme tak raz na jaře devadesateho seděli v hospodě, kera se jmenovala Věchytek. Ten znate, ni? To bylo v centru na Černe luce.

23.5.2018 v 11:11 | Karma článku: 44.36 | Přečteno: 5471 | Diskuse

Ladislav Větvička

Listopad 89´- friťakovy a mikrovlnkovy převrat

Nenasycenost českeho obyvatelstva konzumnim zbožim byla přišerna. Bolševik podcenil dušu českeho maloměšťaka. Malokdo tušil, k čemu bude friťak a mikrovlnku použivat.

21.5.2018 v 11:11 | Karma článku: 44.15 | Přečteno: 6945 | Diskuse

Ladislav Větvička

Burgrfestyval - amerycka kultůra v Česku

Za mojich mladych roku bylo uměnim všech hospodyň zrobit fajne maso. Odřezky z telete, bravka, psa nebo kruty se pak mlely dokupy, přidalo se vajco a upeklo se to jako sekana. Sekanu uměl zrobit kdejaky hňup.

17.5.2018 v 11:33 | Karma článku: 46.77 | Přečteno: 12878 | Diskuse

Ladislav Větvička

Poprve ve svobodnem světě

Když zme dojeli vlakem zpatky do Ostravy, byl wroclavsky zažitek ze svobodneho světa pryč. Šediva mlha ležela na Československu, kere nechtělo pochopit, že to može byt aji jinak.

16.5.2018 v 11:11 | Karma článku: 43.37 | Přečteno: 5010 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jakub Dajč

Czechvar aneb pivo z Československa

Pivo je lék na duši. Zvláště když se jedná o české pivo čepované v irské hospodě Švédského institutu na americkém Středozápadě. To se pak dobře tlachá i o ujímání. (Příběh ze současné Ameriky.)

24.5.2018 v 5:58 | Karma článku: 8.31 | Přečteno: 231 | Diskuse

Jiří Mareš

Iluze

Když hledáš cestu do ráje, čeká tě smutek, bída, Možná je blíž do háje, kde je kamení a slída. Tu cestu si musíš plánovat, pak možná najdeš štěstí. Nepropadej panice a vyhni se ranám pěstí.

23.5.2018 v 11:20 | Karma článku: 5.51 | Přečteno: 145 | Diskuse

Ladislav Větvička

Masomaso!!!

Tuž fčil vam kura povim, jak cely ten fičak vlastně opravdově začal. To zme tak raz na jaře devadesateho seděli v hospodě, kera se jmenovala Věchytek. Ten znate, ni? To bylo v centru na Černe luce.

23.5.2018 v 11:11 | Karma článku: 44.37 | Přečteno: 5471 | Diskuse

Dita Jarošová

Nad lanem...

Nemyslím stéblo, ale opravdové důstojné a opravdové lano... Asi po tisíci letech jsem se včera houpala na lanové houpačce, kterou máme zavěšenu na velikém ořešáku. Byl to osvobozující pocit.

21.5.2018 v 13:54 | Karma článku: 8.23 | Přečteno: 158 | Diskuse

Marek Ryšánek

Pokoj a radost v nejhlubší temnotě - neděle po velikonocích.

jsou v životě chvíle, kdy cítíme beznaděj, nevíme, co bude dál. Chvíle prohry a zklamání. Lámeme si hlavu co s tím. Přicházejí situace, o kterých bychom si nikdy nemysleli, že se stanou právě nám a že se mohou vůbec stát.

21.5.2018 v 12:48 | Karma článku: 6.76 | Přečteno: 86 | Diskuse
VIP
Počet článků 843 Celková karma 45.98 Průměrná čtenost 10666

Mail: ladik.vetva@gmail.com

Lašsky cyp. Blogař, cestař, fotograf, spisovatel. Chvilu na Moravě, chvilu na Slezske, chvilu na Cejloně nebo v Karabachu, prostě tam, kaj je mi fajně...

Motto: Nevěřte politykum, nevěřte dochtorum, nevěřte novinařum, nevěřte blogařum a hlavně nevěřte mně. Věřte sobě. Mate vlastni hlavu... 





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.