"Osudové setkání 1913": 6. jednání - Koncentrak neni mateřska školka

29. 08. 2017 11:11:11
Divadelní scénář napsaný podle stejnojmenné knihy Osudové setkání 1913. Seznam všech kapitol je tady. Exkluzivně enem pro iDNES.

6.

Koba dolil skleničky. Láhev koňaku byla dopita.

Koba: „Mladej, co kdybys objednal flašku? Seš na řadě,“ obrátil se Koba na malíře.

Malíř: „Ehm... jak bych to řekl... víte, že jsem umělec. A teď je zrovna období, kdy to moc nejde. Je leden, turistů málo. Kdo by v tom mrazu kupoval pohlednice?“

Koba: „Tak ukaž ty mazanice, něco vezmeme Trockému, ať nemá v kvartýru jen to zvrhlé židovské umění. Předveď se, co maluješ!“ hrábnul Koba po složce s malbami.

Malíř s odporem sledoval, jak se mu Koba špinavýma rukama nemotorně prohrabával list po listu v jeho živobytí.

Koba: „To sou furt baráky...“ listoval Koba obrázek po obrázku... „ale tenhle je pěkný! No vidíš, tenhle se mi líbí! To je Kavkaz! Tys byl u nás?“

Malíř: „Ne, to jsou Alpy u Salzburgu. Mám krajinu kolem Berchtesgadenu rád.“

Koba: „To jsem nevěděl. Já myslel, že tu je jen rovina a zima jak na Sibiři! Brr...“ otřásl se při představě sibiřského vyhnanství Koba. „Obraz beru a ty za to koupíš flašku!“

Malíř: „Ale tento obraz má vyšší cenu než lahev koňaku!“

Koba: „Nech si ty židovské počty, umělče. Buď rád, že ten obraz zkapalníme, aspoň se zahřeješ. Až zas budeš v tom svojem Brundengardenu, namaluješ ho znova. A když budeš dobrej, koupíš si tam daču a pořídíš si vlčáka!“

Na plátně se objeví Hitler s fenkou Blondi v Orlím hnízdě...

Profesor: „Nechte mu ty peníze, pánové, řada je na mně. Myslím, že lahev z poslaneckého platu ještě zvládnu.“

Koba: „Vy jste grand, pane! Začíná se mi v té Vídni líbit. Vrchní! Butylku na stol! Davaj!“

Nikolaj Petrovič: „Tiše, Kobo, nemusíme na sebe upozorňovat.“

Koba: „No dobrá, dobrá, už mlčím. Ale poslouchej, umělče, ženské tam nemáš? Neříkej mi, že maluješ jenom krajinky,“ zasmál se Koba a plácnul malíře po zádech.

Malíř: „No... nějaké obrázky žen bych měl, ale nemyslete si nic zlého. Mám takový zvyk. Když prodám čtyři obrazy, udělám si radost a jdu malovat za holkama...“

Nikolaj Petrovič: „No výborně. Tak to nám určitě něco zajímavého doporučíš! Budeme ve Vídni měsíc. Už jsem Kobovi říkal, že národnosti se nejlíp učí vleže.“

Malíř: „Já vám toho asi moc neporadím. Chodím ke Guttenbergovi. Na třináctku. Je tam hostinec, když se zeptáte hostinského na holky, ukáže vám schody nahoru.“

Koba: „A nějaké čistotné holky tam znáš, ať něco nelapnem?“ zajímal se Koba.

Malíř: „Já chodím jen za jednou. Jmenuje se Rebeka, je to hezká, árijská Slovanka.“

Koba se rozesmál: „No to mi povídej! Mladej, ty v tom máš nějaký guláš, ne? Rebeka? Árijka? Co ti to napovídala?“

Malíř: „Ne, pánové, opravdu má čisté árijské rysy, mluví polsky a pochází ze Lvova.“

Koba: „No tak to ses úplně zbláznil. Rebeka z Haliče... ty chodíš za Židovkou!“

Malíř: „Ne, to v žádném případě. Před Židovkami mě Kubíček varoval. Židovky roznáší nemoci, syfilidu, kapavku a tak. S Židovkou bych nikdy nešel.“

Nikolaj Petrovič: „Nic si z toho nedělej, mladej, mně to nevadí. Já se za tou tvou Rebekou zastavím a pomůžu jí taky. A ještě doporuč něco Kobovi. Má rád ty svoje černovlasé Suliky.

Malíř: „Za černovlasou chodí můj přítel Kubíček. Jmenuje se Eržika. Je to Maďarka z Kassau.“

Koba: „No vida, teď víme všecko důležité“ smál se Koba. „Rebeka, Eržika, Gutenbergova třináct. A jestli se nám bude Rebeka líbit, zastavíme se za tebou pro obrázek. Tomu říkám soudružská spolupráce.“

Na plátně se objeví obrázek Lenina sedícího po progresivní paralýze na kolečkovém křesle i obrázek Hitlera blouznícího při svém šíleném projevu...

Číšník přinesl novou lahev koňaku. „Hlavně buďte opatrní, pánové. Není nic horšího než přechozená syfilida. Ta vám dokáže zparalyzovat i koně!“

Malíř: „Pánové, čím vy se vlastně živíte, že máte tolik peněz?“

Cizinci se na sebe podívali.

Nikolaj Petrovič: „Vedeme politickou stranu, to už jsme ale říkali.“

Malíř: „A to je vše? Tím se dá uživit?“

Všichni tři jeho spolustolovníci se rozesmáli.

Nikolaj Petrovič: „Podívejte se na mě, mladíku. Za poslední tři roky to byla Paříž, Praha, Ženeva, Londýn, Petrohrad, Krakov, Vídeň. Tady soudruh má zase raději východ – Tbilisi, Baku, Moskvu... a hlavně Sibiř, že?“ pohlédnul posměšně na Kobu.“

Koba: „Nech si toho,“ zamračil se Koba. „Ale jak se dívám tady na profesora, taky má z politiky živnost. Kolikrát jste byl zvolen, profesore?“

Profesor: „Teď je to podruhé. Není to špatná věc, ta politika. Máte spoustu času...“

Nikolaj Petrovič: „Píšeme knížky, vydáváme noviny, agitujeme a idioti nám to platí. Ti pitomci se ještě poperou mezi sebou, aby nám dodali i ten provaz, na kterém je nakonec pověsíme. Právě teď nás financují dva miliardáři. Myslí si, že nás využijí. Akorát netuší, že až se dostaneme nahoru my, tak jim zakroutíme krkem.“

Malíř: „To jsem netušil, že to je tak jednoduché. To bych si taky mohl založit nějakou novou stranu“.

Koba: „Žádné novoty, příteli. Lid nepotřebuje nic nového. Lid potřebuje jistoty. A jedinou jistotou jsou daně a smrt!“ smál se Koba.

Nikolaj Petrovič: „Nejlepší je založit si socialistickou stranu. Živnostníků je málo... rolníci jsou individualisti... inteligence je přechytralá. Ale dělníků je všude dost. Až budeš starší, založíš si socialistickou stranu.“

Malíř: „Ale taková už tady v Rakousku je...“

Na plátně se objeví záběry na plakáty NSDAP...

Koba: „No tak si založíš jinou, hlavně by v názvu mělo být „dělnická“, „národní“ nebo „socialistická“. Na to ti pitomci slyší. A pak už budeš jenom žvanit a shánět sponzory.“

Malíř: „Netušil jsem, že to je tak jednoduché...“

Nikolaj Petrovič: „Kdo říká, že to je jednoduché? Je to dřina. Ale je to krásný pocit, když ti lidi dávají peníze. Hoduješ, žvaníš v zakouřených putykách a lidi ti tleskají!“

Číšník: „To se vám to hoduje, když vám lidi půjčujou, co?“ podotknul číšník a vyklepal popelník...

Profesor: „Vy socialisti to děláte dobře. Takový dělník je schopen kvůli vyšším principům i vraždit. Že je to tak?“

Na plátně se objeví záběry na hrdé příslušníky SA, Čeky, Pol Potovců i Lidových Milicí...

Nikolaj Petrovič: „Da. Když lidem vysvětlíte, že zabíjet je vědecky prověřená nutnost, důležitá pro budoucnost jejich dětí, tak brzy najdete lidi, kteří to budou dělat rádi a budou na to hrdí.“

Koba: „A když se jich později budete ptát, proč dělali takové svinstvo, budou říkat – byl to rozkaz. Říkali to vědci! Psali to v novinách. Tak funguje psychika.“

Malíř: „Ale to se dotkne nevinných, ne?“

Koba: „Nikdo není nevinný. Když se jednou rozhodnete, nemůžete couvnout. Nemůžete se zastavit na půli cesty a říci – tady ten kulak je hodný, má deset dětí. To nejde. Padni, komu padni.“

Nikolaj Petrovič: „Nemůžeme se ohlížet na jednotlivce. To bychom nedosáhli ničeho. Ve společnosti musí vládnout bázeň. A strach.“

Koba: „A čas od času je třeba někoho popravit. Nehledět, jestli to ještě včera byl přítel. Účel světí prostředky. Je třeba nebát se teroru. Takový je zákon dějin.“

Profesor už nějakou dobu nesouhlasně kýval hlavou. „Pánové, toto, kdybyste říkali veřejně, tak vás zavřou. Lidé si nejsou rovni, to je marxistický nesmysl. Idiot není roven továrníkovi. To jen vy tvrdíte, že mají stejnou hodnotu. Nemají!“

Koba: „Ani lidské rasy si nejsou rovny. Národ německý je na vzestupu, zatímco třeba národ portugalský zlenivěl. Ale za sto let to může být naopak, národ německý může být veden idiotem, zatímco dnes vysmívaný černoch může vést Ameriku!“

Malíř: „Snad nechcete tvrdit, že by se národ americký, který je směsicí nejlepší evropské krve, nechal vést nějakým volem? Nebo že by můj německý národ do svého čela postavil krávu? Monarchie není nejlepší způsob vládnutí, ale historie nic lepšího nevymyslela!“

Koba: „No no no, podívejme, jak se nám umělec vybarvil!“ vybuchnul Koba.

Malíř: „Neberte to osobně. Dějiny lidstva jsou boj. Boj o životní prostor, boj o zdroje. Podívejte se, jak úžasně pracují Židé. Hospodářsky ovládají skoro všechny národy světa. Politicky si je podmaňují pomocí zvrhlé demokracie, která cpe dopředu největší lumpy. Chcete-li zničit cizí národ, musíte nejdříve zničit jeho morálku. Musíte podporovat lumpy, aby se dostali na vedoucí místa, a pak vám národ padne do klína jak zralá švestka.“

Nikolaj Petrovič: „Správně! Ani ten váš německý národ nemá šanci! Přivedeme k vám příslušníky jiných národů, otrávíme vaši krev a vy se stanete otroky ve své vlastní zemi. Nezapomeňte, že cílem marxismu je zničení národních států.“

Koba zvednul obočí a zamračil se: „Máš na mysli i zničení Gruzie, soudruhu?“

Nikolaj Petrovič: „Ale Kobo, neber mě za slovo, některé národy přežijí, a ta tvoje Gruzie taky. Vždyť víš, jak je to s tím silnějším psem...“

Koba se tajemně usmál: „Vím...“

Na plátně se objeví záběry na moskevské (1937) i pražské (1952) procesy proti nepřátelům...

Nikolaj Petrovič: Když tady mladej má takový zájem o stranu, tak mu dám radu. Musíš si zjednat respekt. Jen když budeš držet nepřátele pod krkem, budou mít strach proti tobě něco podniknout. Až zlikviduješ nepřátele, musíš zlikvidovat i přátele, jinak ti vrazí nůž do zad. Musíš být rychlejší. Postavíš kriminály, pracovní tábory, kde to bude mít tajná policie pod kontrolou. A ty musíš mít pod kontrolou tajnou policii. Čas od času uděláš čistku a necháš pár lidí popravit.“

Na plátně se objeví obrázky šťastných pionýrů, komsomolců i členů Hitlerjugend...

Koba: „A musíš ovládnout mládež. Kdo má podchycenu mládež, má budoucnost. Tví otroci musí mít pocit, že se pro ně obětuješ, i když půjdou třeba na popraviště. A hlavní je nebát se. Lidi jsou problém. A člověk je největší problém. Není člověk, není problém. Chápeš, mladej?“

Malíř: „A ty pracovní tábory, to funguje jak?“

Na plátně se objeví záběry z ruských i německých koncentračních táborů...

Nikolaj Petrovič: „To je nejlepší cesta, jak kontrolovat nepřátele. Když jsou v táboře za drátem, máš je pod kontrolou. Můžeš je vyhladovět. Můžeš využít jejich práci. Můžeš je tou prací a nedostatkem jídla úplně zlikvidovat.“

Koba: „Takhle to vymysleli už Američani s Indiánama, nebo Angličani v búrské válce, když měli koncentrační tábory na Cejlonu.“

Nikolaj Petrovič: „A musíš použít taktiku spálené země. Na druhou stranu se v táborech nemusíš bát použít násilí proti těm, kterých se potřebuješ zbavit. Za pár let se na to stejně nikdo nezeptá...“

Malíř: „Taktika spálené země? Co to je?“

Nikolaj Petrovič: „Když postupují tvé jednotky, sklízíš úrodu a rekvíruješ pro sebe. Pokud ustupuješ, děláš to samé, a zbytek vypálíš, aby nepřátelé neměli co žrat.“

Koba zavrtěl hlavou: „Provozování tábora není legrace! Víte, co to je za úsilí? Musíte se postarat o ubytování ochranných oddílů, stravování, systém směn a školení mužstva! Ty lidi uvnitř nemůžete nechat ani sekundu bez dozoru.“

Nikolaj Petrovič: „Koncentrační tábor, to není mateřská školka.“

Koba: „To bych vám mohl povídat zážitky ze Sibiře, pánové. To není jen tak. Je třeba zadržet, označit, postrašit, oddělit, vysvléknout, obléknout, ostříhat, odvšivit, čísla vytetovat. Pro trestance povinnosti končí, ale co chudák dozorce?“

Nikolaj Petrovič: „Správně, pro něj všechno začíná! Musí dohlížet, kontrolovat, chválit, hanit a trestat. To není žádná legrace. Takový tábor vyžaduje vysokou formu racionalizace, musíte použít moderní formy motivace podřízených, jinak se vám koncentrační tábor rozpadne a lidi se rozutečou...“

Na plátně se objeví záběry s hromadami mrtvol z Katyně i z koncentračních táborů...

Malíř: „To asi není legrace starat se o tábor, kde je několik desítek tisíc lidí, že? A co když jich několik desítek denně zemře. Co s nimi? Kde vezmete desítky rakví denně a hektary volné půdy k pohřbívání!“

Nikolaj Petrovič: „Navíc musíte oddělit evangelíky, katolíky, muslimy, židy, pravoslavné, nevěřící, budhisty, hinduisty. Každý z nich by si přál, aby ta jeho shnilá schránka sdílela prostor se svými soukmenovci, nikdo nechce ležet vedle vyznavače jiné víry! To je blázinec, co?“

Číšník: „Do země by dnes pohřbíval jen idiot,“ namítnul číšník, který šel okolo. „Populární je pohřeb žehem. Přinesu vám přihlášku do Spolku přátel žehu!“

Koba: Jak chcete zpopelňovat denně stovky těl? Je třeba se starat o přísun paliva i systém zpracování odpadu. To nemůžete sypat do děr. To by vám nahoře nic nerostlo. Dalo by se to sypat do řek, ale co na to řekne obyvatelstvo, které z těch řek bere vodu?“

Malíř: „Hlavně rodina člověka, který je v podobném zařízení, nesmí za toto dobrodiní ještě doplácet. Zavřený člověk musí vyprodukovat tolik práce, aby náklady za jeho smrt byly plně pokryty, ať to nezatíží příbuzné.“

Nikolaj Petrovič: „Je jasné, že to něco stojí, ale myslím, že se to vyplatí. Nepřátelé si svůj pobyt zaplatí prací, a fakt, že je máme pod kontrolou, je stejně k nezaplacení.“

Na plátně jsou záběry zbídačených lidí z koncentráků...

Do posledních vět zní podkres heligonky na téma Internacionála...

Autor: Ladislav Větvička | úterý 29.8.2017 11:11 | karma článku: 33.02 | přečteno: 1917x

Další články blogera

Ladislav Větvička

Co je na tym divneho, že statni bezpečnostni služba bude vyučovat dějiny?

Kura, čeho sem se to dočkal? Kdyby mi kdosik v řijnu 89 řeknul: "Tu maš kličky a jdi na naměsti Lidovych milici zvonit", asi bych na něho čuměl jak puk. Asi bych se zeptal: "Proč? Co tym změnim?"

17.1.2019 v 11:11 | Karma článku: 48.25 | Přečteno: 11586 | Diskuse

Ladislav Větvička

Retro potraviny su propagace komunyzmu!

Tak se nam tady rozmohl taky nešvar. Někteři vyrobci si našli staru knižku s normama ČSN a začali robit vyrobky podle receptur z dob totality.

8.1.2019 v 11:11 | Karma článku: 47.93 | Přečteno: 17409 | Diskuse

Ladislav Větvička

Svatky neklidu

No tak to vidite, jak su ty přijemne věci pomijive. Měsic se prodirate narvanyma hytlermarketama, kde si mladi asi mysli, že ustředni vybor těsně před Vanocama pusti do prodeje jakesik podpulťaky, tyden se stresujete doma,

27.12.2018 v 11:11 | Karma článku: 46.49 | Přečteno: 7524 | Diskuse

Ladislav Větvička

Christmas time

Mam taky dojem, že pod vlivem masově medyjalni propagandy zapominame, že se bliži čas Vanoc, a že byzme měli trochu spočnut, rozhlidnut se kolem sebe a uznat, že nejenom my, ale aji lidi okolo nas maju plno roboty.

12.12.2018 v 13:31 | Karma článku: 46.09 | Přečteno: 8288 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Marek Ryšánek

Jak v životě měnit vodu ve víno.

dnešní evangelijní příběh se odehrává na svatbě. Svatba patří k radostným událostem lidského života. Židovská svatba v té době byla zvlášť velikou oslavou. Bylo tehdy zvykem, že trvala sedm dní.

19.1.2019 v 23:49 | Karma článku: 4.04 | Přečteno: 96 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Sprejer

Tihle sprejeři jsou podle mě blázni. On leze kdovíkam, riskuje, že spadne nebo že ho někdo přizabije a pak tam nacáká GLE ..... nebo nějakou jinou pitomost. No chápete to?

19.1.2019 v 16:40 | Karma článku: 13.37 | Přečteno: 246 | Diskuse

Pavel Hewlit

Kam jít, když už doma nejste doma? (Pro paní Ivetu)

Tohle téma jsem probírali nedávno s paní Ivetou na záloze. Jak tady ve společnosti chybí mnoho základních věcí, pro... no pro základní budoucnost.

18.1.2019 v 20:07 | Karma článku: 18.72 | Přečteno: 655 | Diskuse

Daniel Tomáš

Hledáte ztracený čas? Svěřte se do rukou odborníka

V dnešní uspěchané době lidé často lamentují, že den má pouze 24 hodin, a že hodinka či dvě navíc by vůbec neuškodily. Já, jakožto samozvaný time manager, nad tím jen kroutím hlavou. Není třeba prodlužovat den. Stačí přemýšlet.

18.1.2019 v 8:11 | Karma článku: 14.37 | Přečteno: 293 | Diskuse

Alena Šnajdrová

Všechno voní

Vůně ve mně odjakživa vyvolávají silné emoce - mám je spojené s lidmi, situacemi, jídlem z dětstvím, s příjemnými a nepříjemnými situacemi. Leckdy už zmizela konkrétní vzpomínka, vím jen, že je mi z něčeho hezky nebo naopak úzko..

17.1.2019 v 23:00 | Karma článku: 7.79 | Přečteno: 146 | Diskuse
VIP
Počet článků 876 Celková karma 47.68 Průměrná čtenost 10904

Mail: ladik.vetva@gmail.com

Lašsky cyp. Blogař, cestař, fotograf, spisovatel. Chvilu na Moravě, chvilu na Slezske, chvilu na Cejloně nebo v Karabachu, prostě tam, kaj je mi fajně...

Motto: Nevěřte politykum, nevěřte dochtorum, nevěřte novinařum, nevěřte blogařum a hlavně nevěřte mně. Věřte sobě. Mate vlastni hlavu... 

Najdete na iDNES.cz