"Chtěl bych poděkovat, ale nevim komu." Cosik o Nepalu a varovani před tureckyma aero-hyjenkama

20. 05. 2015 11:11:11
Neni to tak dluho, seděli zme s partyju v Jerichu, pili fajne arabske kafe, hulili nargylu a v životě by nas nenapadlo, že někdy stači minuta a všeci možeme byt uplně totalně mrtvi.

Nad nama, v kafi a všude okolo mohly byt cihly ze sutin třipatrove kavarny a dodom zme mohli letět v plechem pobite piksle. Člověk si ale nebezpeči nepřipušťa, dokud se do něho fakt nedostane.

A tak mě překvapilo, když sem jedneho z učastniku našeho palestynskeho zajezda zahlidnul jako medyjalni hvězdu českeho zpravodajstvi, bo byl v blby čas na blbem mistě: v Nepalu. V mistach, kere zničilo zemětřeseni take velikosti, že cosik podobneho tam tisic roku nebylo. Naštěsti byl sice v blby čas na blbem mistě, ale horsky buch ho měl protentokrat rad, bez fyzickych zraněni se živy a zdravy dostal zpatky dodom, a tak sem s nim měl možnost chytře promluvit a zrobit pohovor:

Tuž co synku, jake to bylo, maš pocit, že ses podruhe narodil?

Ted, s odstupem času, jsem ten pocit získal. Když to s náma třáslo, tak mi sice srdce bušilo jak o závod, ale pochopit, jaký rozměr to zemětřesení mělo a jak to vlastně bylo nebezpečné, jsem mohl až s odstupem času. Tam jsem si nejprve myslel, že se jedná o událost lokálního významu, teprve zprávy z domova mně otevřely oči.

Možeš mi řict, proč teda raději nesediš doma na prdeli a naprosto nezodpovědně jezdiš do oblasti, kere su nebezpečne?

Bo sem stejny pitomec jak ty a tak jsem vyrazil do hor, do země, o které jsem byl přesvědčen, že je bezpečnější než třeba právě Palestina. Vždyť v Nepálu se z náboženských důvodů nevraždí jako v Palestyně a Izraeli. Budhisti s Hinduistama žijí v lásce a míru, sdílí své modlitebny, uznávají se a náboženství se nepodílí na ekonomické a politické moci. Když to srovnáš s židama a muslimama, kteří se od rána do večera a každý den odlišují v tom jak vypadaj, jak a k čemu se modlej, jaký názory vyznávaj, jak se na vzájem nenáviděj, uznej že Nepál je ráj.

Jasně, Himálaje vznikly tím že Indie narazila do Eurásie, ale to bylo před 50 milióny let, a poslední velké ničivé zemětřesení bylo v Nepálu v roce 1934. Napadlo by tě, že přijde zrovna když tam jsem na pár týdnu já v dubnu 2015?

Popiš teda, co se stalo, cos tam vlastně robil, a kde tě to třeseni země zastihlo?

Nejdřív jsem se 3 týdny toulal po horách, což byl taky zážitek, protože nejprve sem si pořídil výron v kotníku a myslel jsem, že tím pro mě putování skončilo, vypadalo to fakt blbě. Ten výron mi pak tibetskej léčitel zázračně vyléčil akupunkturou, a tak jsem mohl pokračovat a zažít tak nečekaný příval sněhu. Ten sníh nejprve vyděsil místní šerpy, protože v subtropech v téhle době sníh neměl co dělat. A protože tam neměl co dělat, spadl o 2 týdny později s lavinou pod Everestem.

V sobotu 25.4. jsem měl původně sedět v autobusu do údolí Langtang, které, jak se později ukázalo, patří k nejhůře postiženým. Nevím ani, co mě to napadlo, ale v pátek večer sem zrušil lístek na autobus a domluvil se s šerpou, že pojedeme až v neděli. V sobotu jsem od 5 ráno coural po památkách Kathmandu, trochu jsem dílem osudu zabloudil a těsně před polednem jsem dorazil do svatého budhistického místa s největší stupou v Asii - tzv. Boudha Stupa. Chtělo se mi čůrat a tak jsem po vzoru naší oblíbené restaurace v Jerichu i zde vyběhl na střechu historické budovy, kde byla kavárna s vytouženým WC. A tady mě to chytlo. Nejdřív sem nevěděl, co se děje, protože barák se kymácel a klepal jak atrakce na Matějský pouti. Po pár vteřinách mi to došlo, tak jsem se vypotácel ven a kymácivými kroky seběhl po houpajícím se schodišti dolů. Chvíli mi trvalo chytit se zábradlí. U vchodových dveří už jsem s rukama kryjícíma hlavu vyběhl ven a přidal se k davu ostatních překvapených. Když se to přestalo třást, ano třáslo se to po celou tu dobu, zeptal jsem se blízko stojícího mnicha, zda to tam mají často a on se na mě nechápavě otočil a odpověděl: „This is first time in my life I experienced this“. Byl starší než já. Pak se to v následující půl hodině zatřáslo ještě 3x a do rána pak ještě asi 12x. Otřesů bylo několik desítek.

Jake byly reakce lidi? Jak na to reagovali místní?

Lidi vyběhli na ulici a zůstali tam dalších 5 dní. Báli se být v domech, aby s nima nespadly. Přestala jít elektřina a přestaly fungovat telefony včetně mobilních. Byl nedostatek vody a jídla, všechny obchody byly dost nepochopitelně zavřené. Později se ukázalo, že velká část lidí z Kathmandů se vydala ke svým rodinám na venkově, protože neměli jinou možnost, jak se spojit se svými blízkými. To ochromilo i fungování letiště, prostě nebyli zaměstnanci, odešli pryč. I já jsem při odletu strávil noc před letištěm, které z tohoto důvodu bylo nepochopitelně zavřené.

Obecně ale lidé po ustání hlavních otřesů přijímali svou situaci pro nás evropany nezvykle klidně. Brali to jako osud, jeden mnich dokonce prohlásil: „Když se mám znovu narodit, musím předtím zemřít“. Lidé si na ulicích postavili igelitové osady, kde žili, vzájemně si pomáhali a pokud si stěžovali, tak na vládu, která jim několik dnů nepomohla vůbec. Stěžovali si, že nemají dost dřeva na spalování mrtvých, což jim přesně nařizuje hinduistická tradice (Kathmandu je většinově hinduistické, naopak horské oblasti budhistické). Jak se s odstupem času ukázalo, daleko hůř než hlavní město dopadly vesnice v horských oblastech, mnohé z nich byly doslova srovnány se zemí. Ty vesnice jsou navíc často přístupné pouze pěšky po několika dnech pochodu a i ty, do který se dalo dojet autem nebo autobusem byly odříznuty z důvodu masivních sesuvů půdy.

Předpokladam, že zemětřesenim se ti rozpadnul cely plan a začal si hledat cestu zpět. Jak fungovali synci z naši ambasady? Da se na ně spolehat v okamžiku, kdy naraz cosik opravdu potřebuješ?

Já sem začal uvažovat o dřívějším návratu 2 dny po pvních otřesech, kdy jsem zjistil, že není jak a kam se dostat a nemělo cenu přebývat další 2 týdny v nefunkčním městě. Z domova jsem se dozvěděl o krizových linkách v Dílí a Kathmandu, ale nejprve mi na nich nikdo telefon nezvedal a pak přestaly fungovat i pevné linky z důvodu vyčerpání záložních zdrojů napájení. Postupně jsem našel 3 místa, kam jsem chodil lovit mobilní signál a kde se občas daly posílat a přijímat SMS zprávy. Měl jsem tak informace alespoň z domova a moje rodina kontaktovala ambasádu v Dilí, nicméně mě se s nima nepodařilo spojit, na moje zprávy odpověděli až po 3 dnech po urgenci z domova, kdy jsem sice věděl, že letí českej speciál, ale nevěděl jsem, kde, kdy a zda se do něj dá nastoupit. Český honorární konzul v Kathmandu mi na několik zpráv na jeho mobil neodpověděl vůbec. Nechci ale nikomu křivdit, myslím že diplomatické sbory nejsou na takové situace školené, naše MZV mělo vyslat do místa krizového manažera, který by tam řídil i následnou humanitární pomoc.

Já se snažil změnit si letenku normálním způsobem, ale po několikahodinovém martiriu s naprosto neschopným personálem společnosti Turkish Airlines jsem začal chápat význam slova Turecké hospodářství. Nakonec mi nabídli letenku na dřívější let nejprve za dalších 1000 USD a pak zlevnili na 711 USD (s odletem týden po zemětřesení). Prý to je normální cena. Odvětil jsem, že toto ale není normální situace a naštěstí jsem se včas dozvěděl o českém zvláštním letu. Na tento hyenismus, ale nezapomenu a s Turky už nikdy nikam nepoletím.

Jak to vypadalo v Kathmandu? Jak fungoval zachranny system a pomoc z ciziny?

V Kathmandu byla zničena celá řada památek, ke kterým se upínala mediální pozornost. Byly totiž patrné na první pohled a i pro místní obyvatele to vypadalo jako hněv bohů, takže s tvým včerejším blogem nemohu souhlasit. Lidé bydlící většinou pod igelitovým přístřešky na ulici si v prvních dnech pomáhali hodně sami, policie a vojsko pokud fungovali, vypadali bezradně. Pak se potvrdilo, že je vlastně nikdo neřídil. Mezinárodní pomoc, měla a má význam v následné fázi s poskytnutím zdravotní péče, zajištění hygieny, stavbou provizorních přístřešku a dodávkami stravy. Bohužel i zde chyběla zpočátku organizace, která by pomoc koordinovala. Zpoždění našeho letadla se podle mě projevilo možná spíš pozitivně, protože se naši záchranáři dostali na místo, kde je bylo potřeba, t.j do horských poškozených vesnic a to by se jm při dřívějším příetu stejně nepodařilo. Silnice jsou zničeny, země nemá dost helikoptér, a tak byli ušetřeni deprese v hlavním městě. Na vině zpoždění byla zejména kapacita letiště v Kathmandu, které je v zemi jediné a může na něm být v jednu dobu maximálně 9 velkých letadel. To spolu s nedostatkem personálu a nepřipraveností vedlo k tomu, že desítky spojů byly odkloněny na jiná letiště

Jakym zpusobem bylo možne se dostat zpatky? Musel si platit cosik za použiti zvlaštniho letadla?

Jsem rád, že za použití speciálního letadla jsme nemuseli platit. Šlo o evakuaci z nebezpečné oblasti. Vezli jsme i stejný počet Slováků a několik Poláků, Němců a Španělů. Stejně tak vím, že skupina Čechů odletěla o dva dny dříve polským speciálem a byla i místa ve španělském či kanadském letadle. Zástupkyně české ambasády se na letišti prý pokoušela zajistit i místa v komerčních letech a potkal jsem se s řadou Čechů, kteří se vrátili dřív komerčními linkami. Mě osobně pomoc české vlády přišla vhod a chci za ni poděkovat (ale nevím komu).

A prvni zkušenosti z dosednuti v Praglu? Jak se chovali naši slavni medyjalni informatoři, kerym dva posledni prezidenti nemohli přijit na jmeno, měls podobne zkušenosti?

Ano, i my jsme se v letadle bavili na téma, zda nám kvůli naší nerozvážnosti vycestovat do tak nebezpečné země toto někdo nepřipomene. Zejména, když jsme po návštěvě paní velvyslankyně v Bratislavě pochopili, že v Praze mediální pozornosti neunikneme a že asi i proto přistáváme na starém letišti. Mediální pozornost je potřeba, protože dokáže vyvolat charitativní náladu u lidí a Nepál ji potřebuje a ještě dlouho potřebovat bude. Já s médii nějakou zkušenost mám, ale i tak mě překvapili fotografové na plotu za ostnatým drátem letiště. Říkal jsem si, zda ještě neviděli letadlo? Na tom našem nebylo nic zvláštního, nebylo to vládní letadlo se lvíčkem, ale linkovej Airbus Travelservisu.

V příletové hale a ještě před tím z uvítací řeči ve VIP salonku jsem to pochopil. Všichni čekali skupinu traumatizovaných, těžce zraněných nebo jinak chromých turistů, ze které by udělali trhák pro své „zpravodajství“. Senzace se nekonala. Pár lehce zraněných odvezly sanitky a valná většina z nás jsou lidi, co jezdí do hor a jsou na něco zvyklí. Větší stres a obavy měli naši rodinní příslušníci doma, kteří by se za takovým dobrodružstvím nevydali. Takže alespoň byly zachyceny okamžiky dojetí a vítání, kamery se nažraly a my zůstali celí.

OK, fčil si doma, živ a zdrav, ten humus maš za sebu, takže planuješ asi cosik jineho, ni? Nepal už dneska nikoho nezajima.

Plánuju zajet v létě s rodinou na dovču a nějaké lezení v Alpách. Ale vím určitě, že do Nepálu se vrátím. Jednak jsem výlet do hor nedokončil a Himáláje jsou jen jedny, a pak nejlepší pomoc Nepálu, jedné z nejchudších zemí světa, je jet tam na dovolenou. O Nepálu se navíc říká, že to je země, kam jednou jet nestačí.

Jaku maš jistotu, že finančni pomoc, na keru se lidi skladaju, dostanu opravdu ti lidi v Nepalu a nerozplyne se to kajsik v nakladovych položkach "Neziskovych" organyzaci?

Nepál je země, která přestala být královstvím a od roku 2008 jsou republikou. Bohužel stát je dost nefunkční a má komunistické manýry, mezi které patří i obstavování bankovních účtů. Je proto dobré spolehnout se na organizace, které zde působí profesionálně a dlouhodobě jako například Namasté Nepál, nebo Doktoři bez hranic nebo Člověk v tísni. Další možností je přímá finanční pomoc, kterou volí řada nadšenců a cestovních kanceláří, které zde mají své osobní vazby a jistotu, že pomoc jde opravdu až na místo určení, k místním lidem.

Dobře, takže když fčil ja, chudy blogař pošlu stokorunu na jakysik účet, jak ukazuju linky na ty společnosti uvedene vyše, pomože ta stokoruna někomu?

Stokoruna je částka, za kterou může Nepálec žít třeba měsíc. Rozhodně má větší smysl pomoci někomu v zemi, kterou postihlo neštěstí, než vydávat milióny na integraci a přesídlení toho samého Nepálce do Evropy, kde se nikdy nenaučí jazyk a nikdy se tu nebude cítit doma. Asi by bylo nejlepší sebrat se a pomoci lidem přímo na místě, ale na to u nás nikdo nemá čas. Ale je lepší rozsvítit byť jen malinké světélko, než neustále proklínat tmu, jak praví staré rčení. Jedno malé kliknutí na tvoje internetové bankovnictví může pomoci lidem, kteří jsou sice na první pohled daleko, ale ty dobře víš, že dálka v dnešním světě nehraje roli...

Vim. Tuž diky za rozhovor a doufam, že se zas brzo kajsik potkame. Třeba v letě na Ukrajině.

Hlupe otazky chytremu cestovateli Pavlovi pokladal

Ladislav Větvička, hlasatel Mlade Fronty iFčil, Ostrava-Praha-Kathmandu

Autor: Ladislav Větvička | středa 20.5.2015 11:11 | karma článku: 43.07 | přečteno: 7724x

Další články blogera

Ladislav Větvička

Co je na tym divneho, že statni bezpečnostni služba bude vyučovat dějiny?

Kura, čeho sem se to dočkal? Kdyby mi kdosik v řijnu 89 řeknul: "Tu maš kličky a jdi na naměsti Lidovych milici zvonit", asi bych na něho čuměl jak puk. Asi bych se zeptal: "Proč? Co tym změnim?"

17.1.2019 v 11:11 | Karma článku: 48.25 | Přečteno: 11552 | Diskuse

Ladislav Větvička

Retro potraviny su propagace komunyzmu!

Tak se nam tady rozmohl taky nešvar. Někteři vyrobci si našli staru knižku s normama ČSN a začali robit vyrobky podle receptur z dob totality.

8.1.2019 v 11:11 | Karma článku: 47.93 | Přečteno: 17405 | Diskuse

Ladislav Větvička

Svatky neklidu

No tak to vidite, jak su ty přijemne věci pomijive. Měsic se prodirate narvanyma hytlermarketama, kde si mladi asi mysli, že ustředni vybor těsně před Vanocama pusti do prodeje jakesik podpulťaky, tyden se stresujete doma,

27.12.2018 v 11:11 | Karma článku: 46.49 | Přečteno: 7524 | Diskuse

Ladislav Větvička

Christmas time

Mam taky dojem, že pod vlivem masově medyjalni propagandy zapominame, že se bliži čas Vanoc, a že byzme měli trochu spočnut, rozhlidnut se kolem sebe a uznat, že nejenom my, ale aji lidi okolo nas maju plno roboty.

12.12.2018 v 13:31 | Karma článku: 46.09 | Přečteno: 8287 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Vladimír Hauk

Barevný slum milionářů z chatrčí

Indonéský Malang je druhým největším městem východní Jávy. Jodipan, malá čtvrť barevných domečků u řeky, leží přímo v centru. Špinavý a páchnoucí slum se proměnil v místo, které žádný návštěvník města nemůže minout. Proč?

18.1.2019 v 13:15 | Karma článku: 16.74 | Přečteno: 347 | Diskuse

Petr Novák

Anglie a Irsko autem ještě za EU v r.2018 - I.část

Každá dovolenková cesta, i ta v roce 2018 do Anglie, na ostrov Man, do Skotska, do Severního Irska a Irské republiky, začíná teoretickou a praktickou přípravou na cestu. O té je první část článku.

18.1.2019 v 10:55 | Karma článku: 7.82 | Přečteno: 294 | Diskuse

Jan Sochor

Toulky Toulavou: Bechyně - perla v bílém

Sluníčka a sněhu dohromady jsme si u nás v kraji od Tábora až k nám... letos zatím moc neužili. Když se to tedy konečně sešlo, neváhal jsem, vzal foťák a hurá na výlet. Ale kam? První volba padla na Bechyni.

18.1.2019 v 10:54 | Karma článku: 17.91 | Přečteno: 498 | Diskuse

Zuzana Palečková

Gabon 13 - Smutek u Pygmejů

V Čechách předpokládám, že někam jedu a také tam dojedu ve stejném dopravním prostředku. V Gabonu jsem zjistila, že tomu tak nemusí být vždy. A co? Však ono to nějak dopadne!

18.1.2019 v 2:28 | Karma článku: 12.65 | Přečteno: 374 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Singapur

Singapur je skutečně poněkud netradiční branou vstupu do JV Asie, ale zároveň pro mě dobrým mezistupněm mezi Kanadou a "tou pravou Asií", kam se postupně chystám přejet.

17.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 15.36 | Přečteno: 374 | Diskuse
VIP
Počet článků 876 Celková karma 47.68 Průměrná čtenost 10904

Mail: ladik.vetva@gmail.com

Lašsky cyp. Blogař, cestař, fotograf, spisovatel. Chvilu na Moravě, chvilu na Slezske, chvilu na Cejloně nebo v Karabachu, prostě tam, kaj je mi fajně...

Motto: Nevěřte politykum, nevěřte dochtorum, nevěřte novinařum, nevěřte blogařum a hlavně nevěřte mně. Věřte sobě. Mate vlastni hlavu... 

Najdete na iDNES.cz