Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

"Osudové setkání 1913": 9. jednání - Silnější pes...

1. 09. 2017 11:11:11
Divadelní scénář napsaný podle stejnojmenné knihy Osudové setkání 1913. Seznam všech kapitol je tady. Exkluzivně enem pro iDNES.

9.

Koba: „Číšníku, přines žrádlo!“ zvolal na procházejícího pikolíka evidentně opilý Koba.

Číšník: „Co byste si pod tím slovem představoval, pane?“ neztratil glanc číšník.

Koba: „Chačapuri, šašlik a soljanku, hňupe! Solené okurky, nakládanou zeleninu, česnek. Ať je plný stůl jako u nás, když přijede host!“

Číšník: „Obávám se pánové, že tyto speciality nedokážeme připravit tak dobře jako u vás. Mohu vám nabídnout Sachrův dort nebo šlehačkové rakvičky. Z věcí, které jste jmenoval, pak snad jen nakládané znojemské okurky“ odpověděl úslužně číšník.

Koba: „Dort si strč někam a rakvičku budeš brzo sám potřebovat! Přines ty ogurky, sklenici Araratu a krakovskou vodku“ artikuloval s obtížemi Koba. Nikolaj Petrovič se k němu naklonil a něco mu šeptal.

Koba: „No dobrá, dobrá, už mlčím,“ rozmrzele si třel čelo Koba.

Další lahev koňaku a tentokrát i polské vodky přistála na stole pod velikým lustrem. Vzduch v kavárně zhoustnul. A nebylo to jen množstvím vykouřených doutníků, viržinek a cigaret, jejichž dým se vznášel od každého stolu.

Profesor: „Pánové, pojďme změnit téma,“ obrátil se na Kobu a Nikolaje profesor. „Studuji slovanskou otázku, v Rusku jsem byl stokrát, ale nikdy jsem se nedostal na Kavkaz. Povězte mi o národech žijících v té oblasti!“

Koba: „Je to jako všude jinde. Silnější pes mrdá,“ přecedil přes zuby, které křečovitě tiskly dýmku, Koba s bělmem zrudlým od koňaku.

Profesor: „Co prosím?“ vytřeštil oči profesor.

Nikolaj Petrovič: „Kobo!“ Zamračil se Nikolaj. „Jsi příliš hrubý! Říkal jsem ti, že bys měl být zdvořilejší a méně náladový!“

Na plátně se objeví mapa znázorňující původní velikost Arménského království až po dnešní miniaturní verzi arménského státu...

Koba: „Pardooon... silnější pes... to znamená... že životaschopnější národ vyhraje. Vyžene a vyvraždí slabší národy. Ženské znásilní a přivlastní si je. Ženské patří vítězům. Tak to vždycky bylo a vždycky bude. Tak to dopadne třeba s Armény. My Gruzíni přežijem, nebojíme se zbraní, umíme se bránit a budeme se bránit. Zbraně si nenecháme vzít. Ale Arméni jsou ztracení. Turci je vylikvidují...“

Na plátně se objeví záběry na vysidlované sudetské Němce z československého pohraničí 1945...

Malíř: „Hmm, vylikvidují. To je zajímavé slovo, to jsem ještě neslyšel. To bychom mohli vylikvidovat třeba Čechy z Vídně a byl by tady klid, že, profesore?“

Profesor: „Měl byste si dát pozor, abychom nevylikvidovali ty vaše namyšlené soukmenovce ze zemí Koruny české,“ mračil se na přiopilého malíře profesor. „Co se týká Arménů, je to starý, árijský národ.“

Nikolaj Petrovič: „Já znám Armény z Paříže,“ vyfouknul dým Nikolaj Petrovič. „U nás v Rusku žili jako pastevci a rolníci. Ve Švýcarsku a Francii to je jiné, stali se z nich obchodníci. A jsou spořiví jako Židi. Konec konců, mezinárodní obchod říše osmanské je plně v rukách Řeků, Arménů a Židů.“

Profesor: „To nemůže dlouho trvat, pobijí se tam,“ prohlásil profesor. „Jsou to jiné rasy. Jiné víry. Arméni měli první křesťanský stát na světě, Turci jsou nejsilnějším muslimským národem na světě. Žádný národ není rád, když ho cizinec převyšuje.“

Malíř: „To je nesmysl. Můžete zabít člověka. Můžete vyvraždit klidně celou vesnici, ale nemůžete vybít celý národ.“

Na plátně se objeví záběry na Židy, shromažďované k odjezdu do koncentračních táborů ...

Koba: se pohrdavě zasmál: „Vy jeden nacionální humanisto! Dají se přesídlit nebo vyvraždit celé národy. Technicky to není problém.“

Malíř: „Nemůžete přece hubit zdravé lidi! Něco jiného je, kdyby bylo třeba se zbavit lidí dědičně nemocných, trpících syfilidou nebo kretenismem. To je nutné a prospívá to celku. Ale hubit národ jen proto, že je zrovna pod nadvládou jiného národa?“

Koba: „To mají Arméni trest za to, že se místo obrany rodiny a vlastní země začali věnovat žrádlu, literatuře a obchodu, to nemůže nikdy dopadnout dobře.“

Malíř: „Když chtěli přežít, museli se přizpůsobit situaci, ne?“

Koba: se spiklenecky usmál na Nikolaje: „To je nesmysl. Pokud chcete dobýt cizí národ, pak se nesmíte přizpůsobovat jeho pravidlům. Naopak. I když jste v menšině, musíte vnutit své zvyky národu cizímu. Až dosáhnete určitého postavení, pak se hostitelský národ podřídí. Říkal jsem vám, že silnější pes mrdá,“ potáhnul Koba ze své dýmky.

Profesor: „Prosím vás, proč by Turci chtěli ničit to, čeho jejich krajané dosáhli? Všude, kde se Arméni usadí, vznikají školy, vydávají se knihy, hraje divadlo.“

Koba: „Jděte do prdele s těma humanitníma řečma, profesore, tak to prostě na světě chodí!“

Malíř: „Mein Herren, začínáte být hrubí. Podívejte se na věc ekonomicky. Rybářství v kaspické oblasti funguje zásluhou Arménů. Vyhlášený kaviár exportuje arménská firma. Jediná velká továrna na kůže pod Kavkazem je arménská. Fabriky na tabák, palírny lihu, továrny na plátno, továrny na orientální koberce, firmy na hedvábné látky v Turkistánu, naftové podniky v Baku a Grozném, to všechno vybudovali Arméni. Přece by se Turci nezbavovali aktivních mužů, kteří živí i jejich národ! Turci nejsou hloupí.“

Na plátně se objeví fotografie čtoucího Adolfa Hitlera...

Nikolaj Petrovič: „Máte encyklopedické znalosti, mladíku. Odkud to všechno víte?“

Malíř: „Čtu. Denně přečtu několik knih.“

Nikolaj Petrovič: „Ekonomii sem netahejte. Ty vybudované obchody mohou být přebrány národem jiným. Dříve nebo později budou stejně vyvlastněny státem. Socialistickým státem!“ zdůraznil Nikolaj.

Koba: „No ovšem, prostě je vyvlastníme, a budou v prdeli s celým svým buržoazním majetkem,“ usmál se opile Koba a sám si dolil skleničku.

Na plátně se objeví záběry na symboly SSSR, vlajky všech národů a šťastné děti...

Nikolaj Petrovič: Plešatý filozof se zamyslel, zvednul se ze židle, opřel se rukama o stůl a začal, ovlivněn arménským brandy, zase mluvit jako na schůzi: „Národ tady dnes je, a zítra může být zlikvidován. Národ musí ustoupit! V komunismu nebudou národy důležité. Všechny splynou v jeden. Co je důležité, je třída. Až přijde čas, nastane beztřídní společnost, kde nebudou ani národy, ani poddaní, ani páni. Celý svět bude šťastný, ať už bude chtít anebo ne.“

Na plátně se objeví záběry z dnešní doby, kdy mladí užiteční idioti vítají přísun nekompatibilního obyvatelstva jiného vyznání ...

Malíř se postavil a začal gestikulovat jako ve svých známých pozdějších projevech: „Já také věřím v lepší svět. Přeji si, abychom bojovali za lepší svět bez násilí. Nenávist nemá rasu, nemá barvu kůže, nemá vyznání, nenávist je jedovatá, a náš boj za lepší život našich soukmenovců je svatý! Pravda a láska...“ vykřikoval vášnivě malíř.

Koba: „Sedni si, vůbec netušíš, o čem je řeč, ty durak,“ přerušil malíře už evidentně opilý Koba. Malíř zaklonil hlavu a v jeho malých, temných očích se objevilo cosi jako pohrdání. „Nenávist je základem úspěchu. Fungující buržoazní hospodářství je nepřítelem komunismu. Poměry je třeba zhoršit tak, že lidem nezbude nic. Potřebujeme vyhladovělé proletáře. Arméni jsou nebezpeční, dobře, že je Otomani drží je pod krkem.“

Malíř: „Když tvrdíte, že jsou Arméni tak chytří, jak je mohl podrobit hloupý, neefektivní, muslimský systém?“

Koba: „Kdo má zbraně, ten rozhoduje,“ usmál se Koba. „Je třeba si uvědomit úlohu panujícího národa. Turci to umí. Proto je vy Němci máte tak rádi, že?“

Na plátně se objeví záběry lodí, přeplněných imigranty, pak náhledy legračních postaviček Evropské Unie...

Profesor si promnul šedivou bradku: „Turek je chytrý. Kdyby měl dost lodí, klidně by nám pašoval Alláhovy přívržence přes Dunaj až tady do Vídně.“

Nikolaj Petrovič: „Každý národ má takové vůdce, jaké si zaslouží.“

Na plátně se objeví fotografie ozbrojených českých vojáků z podzimu 1938...

Malíř: „Národ ovcí nemůže očekávat, že obstojí mezi vlky. Národ musí mít zuby, aby ochránil své děti, jinak mu je jiní ukradnou a žádná odplata je za to nepotká. Lidé musí mít právo držet meče, sekery a střelné zbraně, aby se mohli bránit.“

Koba: „Tak to teda prr,“ zvednul se Koba ze židle. „Zbraně nepatří do rukou lidí. Zbraně můžeme mít jen my, vládnoucí vrstva.“

Nikolaj Petrovič: „Zbraně nemají mezi obyvatelstvem co dělat. Jeden chlap s pistolí může držet v šachu dalších 100 mužů. Když obyvatelstvu sebereme zbraně, můžeme je zatýkat, krást, znásilňovat, cokoliv se nám zlíbí.

Koba: „Nejdříve je třeba sebrat nepřátelům vůdce. Pak je třeba sebrat zbraně a zavřít školy. Za dvacet let bude takový národ produkovat idioty bez vzdělání, vhodné tak k otrocké práci. Vedoucí místa ve státní správě obsadí naši lidé.“

Profesor: „Lidé ale nejsou otroci!“ zvolal profesor.

Nikolaj Petrovič: „Lidé jsou otroci! Jsou k tomu předurčeni. Otroctví je spravedlivý stav pro lidi, kteří jsou zdegenerovaní. A lidé zdegenerovaní jsou, protože jsou neschopni se vzbouřit.“

Koba: „Oni by se možná i vzbouřili, kdybychom jim to všechno provedli najednou. Ale my máme čas. Děláme to pomalu, po kouskách, a oni si ničeho nevšímají.“

Nikolaj Petrovič: „Kvůli malému článku řetězu se nikdo bouřit nebude, a až je celý řetěz bude obepínat, bude pozdě se vzpouzet. Tak se to dělá, pánové. Kdo si vybojuje moc, musí ji nemilosrdně užívat, jinak mu ji sebere jiný,“ filozofoval Nikolaj.

Na plátně se objeví obrázky arménské genocidy, střídané s obrázky genocidy židovské...

Malíř: „Chápu, že vzhledem k vašim zkušenostem z barbarských prostor východních máte sklon k těmto konečným řešením. Ale stejně si nemyslím, že by bylo možno vylikvidovat celý národ. I ke stádu se musíte chovat kulturně a bez násilí, bavíme se přece o lidech, ne?“

Nikolaj Petrovič: „Zrovna vy máte co povídat, příteli. Byl to váš kníže Bismarck, který prohlásil, že pro Německo je lepší nechat slabé národy v Orientu padnout. Tím získali Otomani volnou ruku ke konečnému řešení.“

Na plátně se objeví fotografie Reinharda Heydricha...

Malíř: „Co je to konečné řešení?“

Koba na něj s pohrdavým úšklebkem pohlédl: „Na to jsi ještě příliš mladý, hleď si svojich akvarelů.

Na plátně se objeví obrázky etnických čistek v Jugoslávii devadesátých let...

Nikolaj Petrovič: „Není krásnější revoluční metoda než etnická čistka. Napochodujete do města, seberete nejznámější představitele a zabijete je. Starostu, policajta a kněze přivedete na náves, podříznete je a necháte krysám,“ usmíval se zasněně Koba.

Profesor: „To je ale odporné, pánové, nechcete změnit téma?“ ohradil se profesor

Koba: „Ale vůbec ne, to je jen začátek, profesore. Pokud je město pořád odbojné, seberete další známé lidi – řezníka, pekaře, pošťáka. Vytáhnete je ve čtyři ráno z postele a až se rolníci vydají na pole, uvidí je na návsi s vytaženými střevy, jak chroptí bolestí a hrůzou ve smrtelné křeči.“

Profesor: „Fuj pánové, jste zvířata, to nemyslíte vážně!“ otřásl se odporem profesor.

Koba: „Ale myslíme, profesore. Pracující lid má právo shodit své okovy. Buržoazie musí zhynout. Když se kácí les, lítají břízky. Postupuje se podle učení profesora Pareta. Vyberete dvacet procent nepřátel a zlikvidujete je.“

Malíř: „A to nevadí, že zničíte nejvzdělanější lidi?“

Na plátně se objeví záběry carské rodiny z léta 1918...

Koba: „Právě naopak. To je dobré. Ať všichni vidí, že se nezastavíme před ničím. Je nutné zasáhnout hlavní síly nepřítele.“

Nikolaj Petrovič: „Já bych neváhal popravit třeba i samotného cara,“ zvolal Nikolaj!

Koba: „A klidně i s rodinou. Svoloč nado razstreljať!“ zasnil se Koba...

Malíř: „To byste ale u vás v Rusku museli vyhubit dvacet milionů lidí.“

Nikolaj Petrovič: „Nu i što? Nas mnogo. Paretův princip platí pro všechny,“ prohlásil cynicky Nikolaj Petrovič.

Koba: „Národ, který se není schopen bránit, bude nahrazen národem životaschopnějším, silnější pes...“ blábolil notně opilý Koba.

Profesor: „Vraždění je ve dvacátém století nehumánní, pánové,“ skočil mu do řeči profesor a malíř mu horlivě přikyvoval.

Nikolaj Petrovič: „Co je humánní nebo nehumánní, určuje vítěz. Až my, socialisté zvítězíme, rozpoutáme teror jako za francouzské revoluce. Třídního nepřítele je třeba zlikvidovat, jinak zlikviduje on nás.

Malíř: „Jak likvidovat?“

Koba: „Tak, jak to dělají Otomani. Zatýkají Armény za jakýkoliv přestupek a ve vězení pak záhadně zemřou.“

Malíř: „Ale to je přece státem posvěcená vražda...“

Koba: „No a? Stát rozhoduje o tom, co je správné a co ne. Když stát řekne, že vražda je spravedlivá, tak se prostě bude vraždit,“ prohlásil Koba a vyklopil do sebe další sklenku.

Klavír začne hrát: Hudba: 03. Vivaldi: Four seasons: Winter, Dark Moor. Na plátně se objeví záběry arménské genocidy, vagony plné vězňů, rampy v německých koncentračních táborech...

Profesor: „Tak dost! Nemám chuť poslouchat toto svinstvo. To je ten váš sociáldemokratismus? Vraždění a masakrování? Lidi se nahání do vagónů pro dobytek a tam se nechají vyhladovět a zemřít žízní! Co to je za svinstvo?“ rozčílil se profesor.

Koba: „Víte, kolik lidí se vejde do takového dobytčáku? Devadesát. Turci to mají dobře spočítáno. Nepřátele namačkají na sebe tak, že po pár dnech ježdění sem a tam vyloží jen mrtvoly.“

Profesor: „Jste zvířata pánové! Jsem pro socialismus, ale to, co tady hlásáte, je zvrhlost.“

Nikolaj Petrovič: „Náboženství je opium lidstva, profesore. Aspoň nás Turci zbaví nepřátel a nebudeme je muset likvidovat my. Až se tady ve Vídni dostaneme k moci, osobně dohlédnu na to, aby z poslanců říšského sněmu nezůstal ani jediný. Půjdete do pracovních táborů,“ smál se opile Nikolaj.

Profesor: Profesorovi už delší dobu na tváři chyběl jeho neznatelný úsměv. Čelo měl zachmuřené, rty pevně stisknuté. Naklonil se k opilému, lysohlavému filozofovi a podíval se mu do očí: „Jsem humanista, ale všechno má své meze! Kdyby vy jste měl stát v čele státu, nebudu váhat užít jakýchkoliv peněz, abyste byl odstraněn. Vražda na tyranu totiž není zločinem!“

Revolucionář Koba se naklonil nad stolem a chytil profesora za límec: „Nemám rád, když se tady se soudruhem někdo takhle baví. To už nikdy nedělej, dědku!“

Malíř, který nevěřícně poslouchal a sledoval už delší dobu celou scénu s úžasem, se náhle vymrštil, odtrhnul Kobovu ruku z profesorova saka, až knoflík odletěl k vedlejšímu stolu a odstrčil Kobu zpět do židle. Na plátně se objeví záběry proslovu Adolfa Hitlera z třicátých let...

Malíř: „A dost! Scheisse! Stačilo! Netoužím po boji! Ale pokud je mi vnucen, pak jej povedu i proti přesile! Nesnesu násilí proti člověku, který je mým hostem! Vy tím svým marxistickým jedem otravujete celou společnost! Nic vám není svaté!“

Celá kavárna ztichla a hosté s úžasem sledovali malířovo vystoupení. Malíř s vytřeštěnýma očima, ovlivněn alkoholem, vykřikoval jako v extázi...

Malíř: „Pro mě je český nacionalista stokrát cennější než vy dva židobolševicko-marxistické živly! Pokud bude nutné se bránit, pak to budu činit s fanatismem, jakého jen národní síly bojující proti marxismu jsou schopny! Já přitáhnu to nejlepší, co v mém národě je! Já jsem magnet, který vytáhne z mého národa ocel a přitáhne ji k sobě! Vy jste přivandrovalci v mé německé zemi! Jste tady chvilku, a už se tady roztahujete jako doma! My ten váš marxistický teror zlomíme. Vyženeme marxismus bičem, nenecháme si předepisovat, jak bychom měli žít!

Teď stačí, když vyjdu na ulici a první četník vás odvede do kriminálu! Kdo ví, jestli jste tady vůbec legálně! Ven! Raus! Táhněte odsud!“

Kavárna byla ztichlá a všichni byli v němém úžasu otočeni ke stolu, kde seděl profesor, jeho východní spolustolovníci a nad nimi se tyčila postava malíře se zrudlými tvářemi a odhodláním v očích... Koba s Nikolajem se na sebe podívali. I přes množství vypitého koňaku jim okamžitě došlo, jaké jim v tomto nepřátelském prostředí hrozí nebezpečí. Nikolaj Petrovič se pomalu zvednul ze své židle. Tady by identita Koby uprchlého ze Sibiře nemusela projít policejní lustrací hladce...

V kavárně Central bylo ticho jak v kostele, všichni hosté sledovali, jak celý výstup skončí. Nikolaj se opilecky zašklebil, sáhnul rukou do kapsy... i profesor se s úlekem vztyčil. Filozof se jen pousmál, vytáhl ruku z kapsy a opileckým gestem plným opovržení hodil na stůl pár mincí. Navléknul si pomalu zimník, nasadil beranici a naklonil se nad stůl, opíraje se o něj rukama sevřenýma v pěst. Zadíval se na malíře svýma malýma, šikmýma očkama, podlitýma krví po vypitém alkoholu.

Hudba: Montagues & Capulets (Prokofiev) – Epica. Na plátně se objeví záběry Lenina, pronášejícího plamenný projev k dělnickým masám...

Nikolaj Petrovič: „Kdybych chtěl, rozdrtil bych tě jak štěnici! Historické poslání strany mi naštěstí dává převahu nad idiotem, jako jsi ty! Jsme to MY, kdo bude stanovovat nový řád! Některé třídy budou odstraněny, ať se ti to líbí, nebo ne. Vykořisťovatelský systém bude zničen. Zrušíme hranice, zničíme tradice! Jestli se to někomu nebude líbit, rozdrtíme ho! Kapitalismus i demokracii zničíme a vyhodíme na smetiště dějin. To vše je předurčeno. Nejsme bezcitní. Jsme pragmatičtí. Za námi stojí dialektika dějin. Chceme-li zvítězit, musíme zavést diktaturu. Kdo to nepochopí, bude odstraněn. Jestli je to Armén, Žid nebo Němec, je jedno. Národy budou obětovány. Vše, co se dnes ve světě děje, je dávno psáno. Kapitalisti, komunisti i užiteční idioti jsou součástí programu. Už brzy se budete divit. A na troskách starého, zahnívajícího světa vyroste svět nový. Řád, kde každý bude šťastný, ať už se mu to bude líbit anebo ne. Užij si posledních chvil, než zhasnou světla, šašku! Ty i ten tvůj dědek!“

„Charošuju noč, taváryšči!“ zavolal za nimi Číšník.

Oči malíře a Koby se na zlomek sekundy setkaly. Už nikdy nebudou mít příležitost setkat se tváří v tvář. V tomto okamžiku ani jeden z nich netušil, že za čtvrt století se stanou největšími spojenci, a jen nedlouho poté naopak největšími nepřáteli, jaké světová historie pozná... Ještě dlouhou chvíli poté, co dva muži, kteří vyběhli do mrazivé lednové noci a třískli za sebou dveřmi, panovalo v kavárně prosycené vůní černé kávy a balkánských cigaret zlověstné ticho...

Autor: Ladislav Větvička | pátek 1.9.2017 11:11 | karma článku: 31.23 | přečteno: 1434x

Další články blogera

Ladislav Větvička

Česky protektorat?

To by mě kura zajimalo, co maju zas ti Germani za lubem. Mohli byste řict, že o nic nejde, je to enem taky lingvistycky detail. Ale my synci z Poruby dobře vime, že detail u Germana može byt velice nebezpečny.

19.9.2017 v 11:11 | Karma článku: 44.02 | Přečteno: 4437 | Diskuse

Ladislav Větvička

Uřednici potrestali Polaky za povstani

Prvniho srpna 1944 začalo varšavske povstani proti německym okupantum. To už je u Polaku taky zvyk. Zatimco Čech dyskutuje v hospodě a z okna pozoruje, jak se zkrvaveny Polak vraci z boja, Polak ide hlavu proti zdi.

13.9.2017 v 11:11 | Karma článku: 48.53 | Přečteno: 17048 | Diskuse

Ladislav Větvička

Robite si srandu?

V Parlamentnich listach asi zas cosik nevěděli, tuž se mě zeptali, a ja sem jako slušny synek odpověděl. No a to je asi tak všecko...

12.9.2017 v 11:11 | Karma článku: 47.98 | Přečteno: 12949 | Diskuse

Ladislav Větvička

Konec leta - zpatky v Užgorodě

Podkarpatska Rus neni Ukrajina. Je to země, kera byla do roku 1918 sučast Uherska, do roku 1939 sučast Československa, do roku 1945 sučast Maďarska, do roku 1991 sučast SSSR a fčil prozatim sučast Ukrajiny.

11.9.2017 v 11:11 | Karma článku: 46.25 | Přečteno: 6904 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Marek Ryšánek

Než začnete kritizovat...jak si být vzájemně oporou

když se setkávám s lidmi, kteří nemají zkušenosti s křesťanstvím, snažím se jim přiblížit funkci církve obrazem o rodině. Říkám jim, že církev může být taková svého druhu větší rodina, kde jedni druhých břemena nesou.

21.9.2017 v 12:03 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 12 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Jak se... podepsala krví

"Nemohu Ti pomoci, jednou jsem Ti dal do vínku, co jsem uznal za vhodné a nemohu nic měnit." "Alibisto!" Tohle jí ale nestačilo

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 4.78 | Přečteno: 128 | Diskuse

Jiří Babor

Vůně

Tak tohle bude asi dost provokativní, to se omlouvám ale je to tak..................................

20.9.2017 v 18:09 | Karma článku: 6.61 | Přečteno: 195 | Diskuse

Dita Jarošová

Roš Hašana z Jičína...

Výstava fotografií "Jeruzalém nedělitelný a věčný" cestovatele, ochránce přírody, poslance PhDr. Robina Böhnishe právě dorazila do Jičína, symbolicky včas, právě v době největšího židovského svátku, Nového roku, vysokého svátku.

19.9.2017 v 21:52 | Karma článku: 11.62 | Přečteno: 235 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Průšovi já práci hledat nebudu! (povídka)

Když Průša vlezl do mé kanceláře (ano, mám svou kancelář), musel jsem vynaložit obrovské úsilí, abych na sobě nedal znát radost.

19.9.2017 v 14:00 | Karma článku: 12.69 | Přečteno: 391 | Diskuse
VIP
Počet článků 788 Celková karma 38.42 Průměrná čtenost 10256

Mail: ladik.vetva@gmail.com

Lašsky cyp. Blogař, cestař, fotograf, spisovatel. Chvilu na Moravě, chvilu na Slezske, chvilu na Cejloně nebo v Karabachu, prostě tam, kaj je mi fajně...

Motto: Nevěřte politykum, nevěřte dochtorum, nevěřte novinařum, nevěřte blogařum a hlavně nevěřte mně. Věřte sobě. Mate vlastni hlavu... 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.