Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

"Osudové setkání 1913": 5. jednání - Můj tata není můj tata

28. 08. 2017 11:11:11
Divadelní scénář napsaný podle stejnojmenné knihy Osudové setkání 1913. Seznam všech kapitol je tady. Exkluzivně enem pro iDNES.

5.

Na plátně se objeví Leninovy propagandistické plakáty s citáty: „Učit se, učit se, učit se...“

Nikolaj Petrovič si zapálí doutník, potáhne, zamyslí se a povídá: „Poslyšte, profesore, jste bohatý muž? Maminka mi říkávala: Uč se, uč se, uč se a budeš se mít dobře. Kdyby to tak ale bylo, tak by nejbohatšími lidmi na světě byli profesoři. Můj otec byl ředitelem gymnázia, ale když zemřel, moc nám toho nezanechal. Jak je to možné? Místo vzdělaných lidí hromadí majetek bankéři nebo továrníci!“

Malíř: „Nebylo by špatné být bankéřem, mě by to možná bavilo víc než být malířem.“

Koba se ďábelsky zašklebil: „Nevydávejte se špatným směrem, příteli, až se my dostaneme ke kormidlu, tak všem bankéřům zakroutíme krkem, továrníkům taky a uhlobaronům všechny doly sebereme.“

Kolemjdoucí číšník: „Důl nemůžete sebrat jako peníze z peněženky. Důl je díra v zemi, tak jako vinný sklípek. Víno vám mohou vypít, ale sklípek nepřesunou...“

Na plátně se objeví záběry Járy Cimrmana (autoři Z. Svěrák+L.Smoljak)...

Profesor: Profesor zamyšleně zvednul obočí: „Pánové, pro mě to je jako déja vu... jako bych to už někde slyšel...“

Nikolaj Petrovič: „Nezamlouvejte to, profesore. Vy poslanci máte spoustu peněz! Neříkejte mi, že v Říšské radě tak dobře platí! Ledaže byste si to nahrabal na dietách a dopravě z Prahy do Vídně.“

Profesor: „Já nemám co skrývat. Nebudete mi věřit, pánové, ale všechno jmění mi odkázal jeden bohatý Žid.“

Nikolaj Petrovič: „Neříkejte!“

Koba: „Blbost!“

Profesor: pokrčil rameny: „Zní to jako pohádka, to chápu. Ale je to tak.“

Nikolaj Petrovič: „Jak jste to dokázal? To přece není normální, aby Žid něco jen tak odkázal nežidovi. Vy jste se o něj staral, když byl starý a nemocný, že?“

Profesor: „Ale vůbec ne, takový humanista zase nejsem,“ zasmál se profesor. „Měl jsem žáka, syna židovského továrníka, chodíval za mnou do Prahy na přednášky. Pak se ten chlapec zastřelil a mně odkázal peníze. Zaplatil jsem dluhy, pomohl rodičům, zařídil bratru Ludvíkovi tiskárnu. Mám s penězi zvláštní zkušenost: když je nejhůř, vždycky odněkud přijdou.“

Malíř: „To je hezký příběh o hodném Židovi. Stejně nechápu, proč takové obrovské peníze odkázal právě vám. To já bych žádnému profesoru z Akademie neodkázal ani zlatku!“ otřásl se odporem malíř.

Nikolaj Petrovič: „Mě by zajímalo, na jaké přednášky k vám ten chlapec chodil.“

Profesor: „No, jak bych to řekl... jmenovalo se to – Sebevražda jako morální řešení osobní otázky.“

Na plátně se objeví záběry Masarykových knih...

Malíř: „Děláte si legraci! Váš žák po vašich přednáškách o sebevraždě spáchal sebevraždu a vám odkázal šedesát tisíc zlatých?“

Profesor: „Nikoliv. Odkázal mi sto tisíc zlatých. Ale ta jeho židovská rodina mě zažalovala, tak jsme se nakonec mimosoudně rozdělili. Bratrsky – oni dostali čtyřicet tisíc, já šedesát.“

Kobovi se rozšířily zorničky: „To je nespravedlivé, ale úžasné! Jednou se taky stanu profesorem... nebo poslancem!“

Profesor: se zasmál: „Svět není spravedlivý, příteli. Zvykejte si na to. Jeden takový poslanecký proslov může mít dalekosáhlé důsledky.

Malíř: „Myslíte, že obyčejný proslov v parlamentu může mít takový vliv?“

Profesor: „To nemusí být parlament. To může být obyčejný hostinec...“

Na plátně se objeví záběry Hitlera z dvacátých let, řečnícího před hospodskými davy...

Malíř: „Hostinec... úplně to vidím před sebou. Zahradní restaurace... biergarten... lidé mají před sebou tupláky piva a zaníceně poslouchají... profesora z Moravy.“

Profesor: „Proč mě? Mohou klidně poslouchat vás. Vy jste jejich krajan. Lidi vždycky více věří našinci než cizinci.“

Nikolaj Petrovič: „Stejně si myslím, že si z nás děláte blázny. Děláte přednášky o sebevraždě. Mladý Žid, který to poslouchá, se zastřelí a odkáže vám 100 tisíc zlatých. Rodina vás zažaluje a vy jí vrátíte jen 40 tisíc zlatých. Tomu nevěřím.“

Koba potáhnul z dýmky: „Profesore, nejste vy nakonec taky Žid?“

Profesor: se na chvilku zamyslel: „No dobrá, pánové. Novináři nejste a až odjedete, pravděpodobně o sobě už neuslyšíme. Řeknu vám, co se o mně povídá.“

Nikolaj Petrovič: „Povídejte.“

Profesor: „Nemohu posoudit, jestli mám židovské kořeny, ale vím, že můj otec se mnou nemá nic společného.“

Koba vyfouknul dým profesorovi přímo do obličeje: „Tomu nerozumím. Jako že váš tata není váš tata?“

Profesor pokrčil rameny: „Tak nějak. Mama se o nás dobře starala ale netušil jsem, odkud brala peníze. Od taty, obecního policajta, to určitě nebylo. Ale nikdy mi nic neprozradila. Až před čtvrt stoletím, už to s ní bylo špatné, zbýval jí asi rok života. Víte, co mi řekla?“

Na plátně se objeví srovnávací fotografie císaře FJI a TGM...

Koba: „No?“

Profesor: „Že jsem synem císaře.“

Koba okamžik nevěřícně hleděl a pak propuknul v hurónský smích. „Chááááá, to je teda gól! Jako že starej Franc měl tvoju mamu někde na mezi? Takovou blbost jsem ještě neslyšel! Chááááá!!!“

Nikolaj Petrovič: „Mlč,“ zamračil se na Kobu. „Povídejte, profesore. To zní zajímavě. Myslíte, že jste opravdu synem císaře?“

Profesor: „Nevím...“ zamyslel se profesor.

Malíř: „Potkali jste se přece! Museli jste se potkat, když jste profesor! Musel vás jmenovat profesorem, ne? Nic vám neřekl? Nenaznačil?“

Profesor: „Potkali jsme se, stál jsem v řadě profesorů, kteří čekali na jmenování z rukou císaře... přišel ke mně... podal mi ruku a povídá – tak vy jste ten Masaryk?“

Nikolaj Petrovič: „A co vy?“

Profesor: „Nic. Díval jsem se na něj, porovnával jeho nos, oči, uši a říkal jsem si – je to můj tata, není to můj tata...“

Koba už byl nedočkavý: „No a jak je to teda? Je, anebo není?“

Profesor: „Nevím,“ zatvářil se profesor smutně. „Nenaznačil vůbec nic. Od té doby jsme se neviděli. Už to je třicet let... jen tak přemýšlím, jestli by po mě taky šli anarchisti a chtěli mě zabít, kdyby věděli, že jsem potomkem císaře.“

Nikolaj Petrovič: „Já si myslím, že lidi se nemění.“

Koba: „No tak určitě. Anarchista zůstane anarchistou, černoch černochem a Eskymák Eskymákem. Není to jen tím, že černoch je na slunku, Eskymák žere ryby a Mongol má šikmé oko, protože mhouří oči proti větru z pouště. Z Holanďanů, kteří žijí v jižní Africe, se ani po třech stech letech nestali černoši. Ani z černochů v Americe se nestali indiáni. I Cikáni po tisíci letech v Evropě vypadají pořád stejně! Lidi se nemění. Kdo je hajzl v mládí, bude hajzlem celý život.“

Profesor zamítavě pokynul rukou: „Větším problémem je fakt, že jedinou zálibou chudých vrstev je rozmnožování. Lidé vzdělaní uzavírají manželství až když mají jistotu, že uživí děti. Lidé nevzdělaní to neřeší a zplodí tak mnohem více dětí!“

Na plátně se objeví obrázky Babičky (autor Božena Němcová) s mnoha dětmi...

Malíř: „Také jsem si všimnul, že nemravní Češi se množí jako králíci a zabírají místa nám, Němcům. Rakušan, pln morálních zásad se žení pozdě. Ale stejně jsem si jist, že nadaná rasa dříve nebo později zvítězí nad rasou méněcennější, i kdyby jí bylo desetkrát více! A to mě udržuje ve víře, že pravda zvítězí!“

Na plátně se objeví standarta českého prezidenta s nápisem „Pravda vítězí“ a Jan Hus na hranici...

Profesor zvednul obočí: „Moment! To je naše české heslo! Jan Hus ho vyřknul na ohnivé hranici. Za dva roky tomu bude pět set let, kdy ho vaši soukmenovci upálili v Kostnici!“

Malíř: „Ach, to jsem nevěděl, promiňte. To heslo mi připadalo tak... árijské...“

Profesor: „Nic si z toho nedělejte,“ smutně se usmál profesor. „Mnoho mých krajanů nečetlo od mistra Husa jedinou knihu. Máte pravdu, že pokud budeme neřestným vrstvám poskytovat obydlí a stravu z peněz pracovitých, pak nedopadneme dobře.“

Koba vyfouknul dým z dýmky: „U přírodně žijících kavkazských národů to funguje tak, že slabí jedinci hynou. U nás by nikoho nenapadlo podporovat idiota, který neumí obdělat své pole. Takový člověk zhyne. To je zákonitost přírody.“

Nikolaj Petrovič: „Když se rodina bude věnovat idiotovi, pak nebude mít čas na své děti a ty pak neobstojí v boji s jinými dětmi.“

Profesor nesouhlasně kýval hlavou: „Civilizované národy se zbavují zločinců tak, že jsou vězněni, aby nemohli přenášet své zvrhlé vlastnosti na potomstvo. Choromyslní jsou zavíráni do ústavů, kde je jim zase bráněno v rozmnožování.“

Malíř: „A nedalo by se to urychlit? Proč držíme choromyslné v ústavech?“

Profesor: „To neurychlíte, příteli,“ zakroutil hlavou profesor. „Tedy... dalo by se to urychlit... ale to už je vraždění.“

Malíř: „To ne. Kulturní národ, jako jsme my Němci, nebo vy Rusové, z principu nevymyslí nic barbarského.“

Číšník zaslechnul poslední slova malířova: „A co kdyby vás napadlo zničit se navzájem? Máte společnou hranici. Máte obrovská vojska. Němcům by se určitě líbila ruská černozem. A Rusům německý průmysl.“

Na plátně se objeví mapa střední Evropy 1912 se společnou hranicí ruské a německé říše... a hned nato záběry řečnícího Hitlera z třicátých let...

Malíř se postaví: „Proč ne? I vzdělaný národ může podlehnout, když bude mít zvrhlé vedení. Stejně jsou za vším zlem ukryté židovské peníze. Pokoušejí se přivést národy do neklidu a obrátit jednoho proti druhému. Cílem je zničení národů smíšením s méněcennými rasami. Každý kulturní národ, který se dopustí rasového míšení, čeká rozklad a odchod na smetiště dějin.

Jen malá část národa je dobrá nebo špatná. Většina je beztvará masa, se kterou si můžete dělat, co se vám zlíbí. Masa není schopna vyhodnotit, jestli něco je správné nebo nesprávné, zločinné nebo pokrokové. Řídí se podle toho, jaký režim je u moci. Když bude společnost řízena dobrými muži, bude i tato masa inklinovat k dobrým skutkům. Pokud se k moci dostanou zločinci, bude se dít zlo, pokud lidu vysvětlíte, že to je v zájmu pokroku!“

Nikolaj Petrovič s Kobou se na sebe významně podívali.

Nikolaj Petrovič: „To je zajímavá teorie. Kde jste na to přišel, mladíku?“

Malíř se na ně zadíval: „Pánové, vy pracujete také v žoldu zla! Celý ten zvrhlý sociálně demokratický svět, který schopným peníze bere a parazitům dává, je marxistický zločin!“

Nikolaj Petrovič se usmál: „Ale, ale... politická strana se nezakládá proto, abyste konal dobro. Politická strana se zakládá proto, abyste získal všechno. Moc, peníze a vše, co potřebujete.“

Profesor: „A to klidně přiznáte?“ divil se profesor.

Nikolaj Petrovič: „Proč ne? Stejně nemá protivník možnost odolat. My máme iniciativu. Jsme aktivní. Aktivní vyhrávají, reakce prohrává. Jen ten, kdo útočí, může vyhrát. Obranou ještě nikdo nic nevyhrál.“

Číšník: „Ani ve sportu nemá bránící tým šanci vyhrát. Doufá v remízu, a nakonec je stejně poražen!“

Malíř: „Nepleťte se do toho!“ obořil se na číšníka. „A vy pokračujte, jak to chcete udělat?“

Nikolaj Petrovič: „Vytvoříme stát ve státě. Vsuneme do národního státu cizí element, novou stranu, jinou rasu, nebo jiné náboženství. Tento element ovládne vše už tím, že se bude rychleji množit. To není úkol na generaci. To je úkol na dvě stě let. Nikdo to neodhalí, protože nikdo není zvyklý plánovat na tak dlouho dopředu. Smísíme národy v rasovou kaši.“

Malíř: „Jak chcete mísit národy? Jen škaredá žena může podlehnout jiné rase. Která bílá žena by toužila po tom, aby její dítě byl polonegr nebo poloindián? Žádná žena nechce, aby se její dítě stalo předmětem opovržení!“

Nikolaj Petrovič: „V přírodě to chodí tak, že každý bastard podlehne. Právě tak mizí i dobyvatelské národy, pokud se začnou pářit s dobytými národy nižší rasové úrovně. Tak skončil třeba Řím.“

Malíř: „Tady si rozumíme, soudruzi. Tak skončily árijské kmeny v Indii i Persii. Srovnejme úroveň rasově čistých árijských obyvatel Ameriky severní s lenivými smíšenými rasami Ameriky jižní. Kde jsou dobyvatelské národy Portugalců a Španělů? Ty nejlepší rasové elementy se smísily s negry!“

Koba: „No a? Co je na míšení špatného?“

Malíř: „Portugalci a Španělé zanechali mateřské země bez vůdčích elementů. Místo toho, aby udrželi rasovou čistotu a zůstali v dobytých zemích vládnoucí vrstvou, spářili se s místními ženami a vůdčí geny se rozplynuly. Severní Amerika dopadne stejně, pokud dopustí míšení ras.“

Nikolaj Petrovič se obrátil na malíře: „Vaše dialektika má logiku. A to ještě netušíte, že my socialisté rozvineme po marxismu diktatury proletariátu jako vyšší fázi i marxismus multikulturní.“

Malíř: „Hmm, co to je? Zas nějaký váš fígl? To si myslíte, že to kulturní národ neprokoukne?“ usmíval se malíř.

Nikolaj Petrovič: „Nebude mít možnost. Nebude úniku. Bude ztracen. My, marxisté, dobudeme vše – školství, noviny, ministerstva, a nakonec i armádu a trůn.“

Koba: „Zatýkat se bude za jakýkoliv náznak odporu. Nikdo nebude tušit, co je povoleno, a co už ne.“

Nikolaj Petrovič: „Marxismus mnohokulturní, to je teprve kyselina, která společnost totálně rozloží. Využijeme proti bílým národům kolonialismus i aroganci vůči menšinám.“

Malíř: „Chcete snad nutit národy omlouvat se za to, že pomocí kolonialismu vzdělávaly zaostalejší země? Budete je nutit omlouvat se za to, že díky svobodě slova dosáhly bílé národy vůdčí role ve světě?“

Na plátně se objeví záběry z demonstrací za práva menšin z počátku 21. století...

Nikolaj Petrovič: „Správně. Budeme jim omílat, že jsou kulaci, kapitalisti a xenofobové. Ty vaše národy budou tak zdeptány, že nakonec budou samy preferovat sodomii, pedofilii a jiné zvrhlosti! Budou se stydět, že ještě neměli sex se zvířetem nebo s dítětem, protože to bude zobrazováno jako přirozená věc.“

Profesor: „Ale fuj, pánové, to přece nejde... co na to rodina, otec a matka?“ rozčiloval se profesor.

Nikolaj Petrovič: „Otec a matka nebudou důležití. Děti se budou vychovávat v komunách k lásce k socialismu. Děcka budou nenávidět své buržoazní rodiče.“

Na plátně se objeví vytetované číslo vězňů koncentračních táborů, ukázky Arbeitsbuch a Rabočije knigy i evidence EET...

Koba: „Dítě obdrží číslo, které mu vytetujeme na paži a stejné číslo bude mít v osobním průkazu. Bez průkazu nebude možné se ubytovat, cestovat ani nakupovat. Každý povede evidenci a bude ji odevzdávat na úřadech. Osoba bez průkazu bude zadržena. Lidem namluvíme, že to je kvůli jejich bezpečnosti!“

Malíř: „To vám přece lidé neuvěří...“ smál se malíř.

Nikolaj Petrovič: „Ale uvěří.“

Profesor: „Pánové, nechcete změnit téma? Začínám mít radost, že se toho hrdinného nového světa nedožiju. Navíc mám pocit... neměli byste trochu vystřízlivět?“

Koba: „Ale klidně, změníme téma,“ zasmál se Koba ironicky. „Tady malíř je stejně na naší straně, že, mladej? Ty bys určitě slabé a nemocné zabíjel a nechával rozmnožovat jen zdravé a silné, co? Tak jako ve staré Spartě!“

Do slov malíře zní jako podkres hymna NSDAP: Die fahne hoch... Na plátně se objeví záběry z likvidace nemocných z nacistického Německa...

Malíř se postaví: „Proč ne? Sparťané tím zušlechťovali dobré vlastnosti a byli fyzicky i duševně silnější. Jaký prospěch přináší lidstvu tisíce narozených mrzáků? Proč nechávat dorůst do dospělosti hluchoněmé a idioty? Jaké utrpení to musí přinášet jim a jejich rodinám?“

Hymna NSDAP zesiluje...

Autor: Ladislav Větvička | pondělí 28.8.2017 11:11 | karma článku: 33.65 | přečteno: 1701x

Další články blogera

Ladislav Větvička

Česky protektorat?

To by mě kura zajimalo, co maju zas ti Germani za lubem. Mohli byste řict, že o nic nejde, je to enem taky lingvistycky detail. Ale my synci z Poruby dobře vime, že detail u Germana može byt velice nebezpečny.

19.9.2017 v 11:11 | Karma článku: 44.03 | Přečteno: 4437 | Diskuse

Ladislav Větvička

Uřednici potrestali Polaky za povstani

Prvniho srpna 1944 začalo varšavske povstani proti německym okupantum. To už je u Polaku taky zvyk. Zatimco Čech dyskutuje v hospodě a z okna pozoruje, jak se zkrvaveny Polak vraci z boja, Polak ide hlavu proti zdi.

13.9.2017 v 11:11 | Karma článku: 48.53 | Přečteno: 17048 | Diskuse

Ladislav Větvička

Robite si srandu?

V Parlamentnich listach asi zas cosik nevěděli, tuž se mě zeptali, a ja sem jako slušny synek odpověděl. No a to je asi tak všecko...

12.9.2017 v 11:11 | Karma článku: 47.98 | Přečteno: 12949 | Diskuse

Ladislav Větvička

Konec leta - zpatky v Užgorodě

Podkarpatska Rus neni Ukrajina. Je to země, kera byla do roku 1918 sučast Uherska, do roku 1939 sučast Československa, do roku 1945 sučast Maďarska, do roku 1991 sučast SSSR a fčil prozatim sučast Ukrajiny.

11.9.2017 v 11:11 | Karma článku: 46.25 | Přečteno: 6904 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Marek Ryšánek

Než začnete kritizovat...jak si být vzájemně oporou

když se setkávám s lidmi, kteří nemají zkušenosti s křesťanstvím, snažím se jim přiblížit funkci církve obrazem o rodině. Říkám jim, že církev může být taková svého druhu větší rodina, kde jedni druhých břemena nesou.

21.9.2017 v 12:03 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 12 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Jak se... podepsala krví

"Nemohu Ti pomoci, jednou jsem Ti dal do vínku, co jsem uznal za vhodné a nemohu nic měnit." "Alibisto!" Tohle jí ale nestačilo

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 5.35 | Přečteno: 128 | Diskuse

Jiří Babor

Vůně

Tak tohle bude asi dost provokativní, to se omlouvám ale je to tak..................................

20.9.2017 v 18:09 | Karma článku: 6.61 | Přečteno: 195 | Diskuse

Dita Jarošová

Roš Hašana z Jičína...

Výstava fotografií "Jeruzalém nedělitelný a věčný" cestovatele, ochránce přírody, poslance PhDr. Robina Böhnishe právě dorazila do Jičína, symbolicky včas, právě v době největšího židovského svátku, Nového roku, vysokého svátku.

19.9.2017 v 21:52 | Karma článku: 11.62 | Přečteno: 235 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Průšovi já práci hledat nebudu! (povídka)

Když Průša vlezl do mé kanceláře (ano, mám svou kancelář), musel jsem vynaložit obrovské úsilí, abych na sobě nedal znát radost.

19.9.2017 v 14:00 | Karma článku: 12.69 | Přečteno: 391 | Diskuse
VIP
Počet článků 788 Celková karma 38.42 Průměrná čtenost 10256

Mail: ladik.vetva@gmail.com

Lašsky cyp. Blogař, cestař, fotograf, spisovatel. Chvilu na Moravě, chvilu na Slezske, chvilu na Cejloně nebo v Karabachu, prostě tam, kaj je mi fajně...

Motto: Nevěřte politykum, nevěřte dochtorum, nevěřte novinařum, nevěřte blogařum a hlavně nevěřte mně. Věřte sobě. Mate vlastni hlavu... 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.